I stala se taková nemilá věc. V jedné rybářské vesnici byl velmi špatný rok. Úlovků bylo málo a osada k jaru už toho moc ve spížích neměla. Když nejsou ryby, hladoví tím všichni lidé ve vesnici. I radili se všichni rybáři, co budou dělat. Vyjet na moře ještě nemohli, protože nenastal ještě ten správný čas. Ale když nic nevymyslí, nastane hladomor.
Tu si jeden starý rybář vzpomněl na dávnou povídačku a praví ostatním: „Kdysi se povídalo, že starý Karel se přátelil se samotnou mořskou královnou. Ten by nám mohl pomoci.“
„Pravdaže,“ pravil další rybář, „když jsem byl ještě malý, můj děd mi něco takového vypravoval. Že prý Karel od mořské královny dostal takovou kouzelnou věcičku. A ta prý umí přilákat ryby v každém ročním období.“
A tak se vydali za starým Karlem. Byl kdysi statečný a na slovo vzatý rybář, ale zestárnul a na moře už nevyjížděl a jen málokdy z chalupy ven vyšel. Když je stařec spatřil, pravil jim: „Moře se na vás zlobí, vyjížděli jste na moře předčasně a to moře nemá rádo. Spoléhali jste na štěstí a nevěřili vlastním schopnostem. Ale pomůžu vám,“ sundal z krku šátek a podal jej rybářům.
„Na šátku jsou tři uzly. Když rozvážete první, přinese vám vítr do plachet. Když rozvážete druhý, příláká k vám ryby. Ale pamatujte! Třetí uzel nikdy nerozvazujte! Jinak vás potká neštěstí! A ještě jednu radu vám dám. Buďte spokojeni s tím, co vám moře dá. I když ulovíte ryb málo, nikdy podruhé sítě nenahazujte!“
„Děkujeme ti, Karle,“ pravili rybáři, „všechno co jsi řekl, uděláme.“
„Dobře. Mějte na paměti, že rybářské slovo je poctivé!“ řekl jim stařec.
Celou noc spravovali rybáři sítě a loď, aby hned za časného ráno mohli na moře vyplout. Vypluli rychle ze zálivu a vztyčili plachtu. I vytáhli šátek a první uzel rozvázali. Tu se zvedl vítr, napjal plachtu a hnal loď kupředu na širé moře. Najednou se loď sama od sebe zastavila. Rozhodili tedy sítě, rozvázali druhý uzel a čekali, co se bude dít.
Po hladině se roztáhla kola, v moři to zapraskalo a sítě se rozkolébaly. Rybáři počkali, až kolem všechno utichne a začali vytahovat sítě z vody ven. Ještě nikdy nebyly tak těžké, v sítích se to rybami jen hemžilo. Sotva je na loď vytáhli.
Všichni děkovali starému Karlovi, za tak dobrý úlovek, ale ryb nebylo dostatek pro celou vesnici. „Musíme nahodit ještě jednou,“ řekl jeden z rybářů.
„Co to povídáš?“ řekl nejmladší rybář, „zapomněli jste, co vám stařeček říkal?“
„Možná pro mlaďocha a jednoho starce je těch ryb dostatek, ale my se musíme vrátit s plnou lodí!“ řekl kapitán. A tak vrhli sítě znovu do moře.
Ale tentokrát při nich štěstí nestálo. Sítě vytáhli dočista prázdné. „To je určitě proto,“ vykřikl jeden z rybářů, „že jsme třetí uzel nerozvázali!“
„Ale Karel nám zakázal třetí uzel rozvazovat!“ pravil nyní nejstarší rybář.
„Štěstí se musí pokoušet!“ odvětil mu kapitán a přikázal i třetí uzel rozvázat.
V ten ráz moře zahučelo, za zádí se zdvihly vlny. Rybáři se těšili, že sítě budou opět plné ryb jako prve. A tak se dali do práce a sítě z moře vytáhli. Jak se podivili, když v sítích nebyla kopa ryb, ale jen jedna jediná, podobná štice, ale ocas měla tupý, jako by jí ho někdo usekl.
Slunce už začalo pomalu zapadat a vlny na moři se uklidnily. Tu se nad ztichlým mořem ozvaly jakési hlasy, ale nikoho neviděli. Tu uslyšeli hrát pastýřskou píšťalu. „Jsou všichni doma?“ zavolal ženský hlas. Tu mu líbezný dívčí hlásek odpověděl: „Skoro všichni. Jen kozel bez ocasu chybí!“
Opět se ozvala píšťala, ale mnohem hlasitěji než poprvé. Podivná ryba sebou začala na palubě bezhlavě mlátit. Kapitán měl zlé tušení a tak rybářům přikázal, aby zvedly kotvy a co nejrychleji odpluly zpět k domovu. Začali veslovat, ale loď se ani nepohnula. Jako by ke dnu moře přirostla. Veslovali tak celou noc, ale bylo to marné. Loď se nepohnula ani
o centimetr.
Za úsvitu se znovu ozvaly ty podivné hlasy: „Jsou všichni vzhůru, jsou všichni pohromadě?“ „Všichni jsou vzhůru, všichni jsou pohromadě, jen bezocasý kozel není k nalezení!“ A znovu zahrála pastevecká píšťala. Tu se v lodi zase pohnula ta rybí příšera.
I napadlo kapitána, zda ty hlasy tím bezocasým kozlem nemyslí tu divnou rybu. Popadl ji tedy a hodil zpět do moře. A kdesi v hlubinách moře se ozvalo: „Sláva! Bezocasý kozel se vrátil domů!“ Více už slyšet nebylo, protože nad mořem se zvedl strašlivý vichr a loď se vzmítala v obrovských vlnách. Celý den rybáři křižovali po širém moři, až k večeru narazili
na ostrov, který nikdo z nich neznal.
„Co je to za ostrov?“ ptal se jeden druhého. „Tento ostrov se jmenuje Chiu Maa,“ pravil stařeček, který se kdo ví odkud vynořil. „Není divu, že jej neznáte. Sem zřídkakdo z vlastní vůle připluje.“
Staroušek zavedl rybáře do chatrče ve skalách, aby jim nabídl něco k snědku a všichni se mohli trochu ohřát. „Odkud jste sem připluli? A proč lovíte v tak brzkou dobu?“ zvědavě se jich vyprával stařík. A rybáři staříkovi povyprávěli, co všechno se jim na moři přihodilo. Jen pravdu o třetím zapovězeném uzlu si nechali pro sebe.
Stařík je vyslechl a na oplátku jim vypravoval o Karlovi, jak statečný a moudrý to byl rybář. A tu se jich zeptal: „Víte, kam poslal vaši loď? Přímo na pastviště mořské královny. Pase tam své ryby. Ale její ryby jsou chytré a rozumné a do sítí se nikdy lapit nedají. Ve vašich sítích skončila rybí hejna, která tam zdaleka táhnou, aby se napásla pospolu se stády mořské královny. Ale jak se dostala do vašich sítí bezocasá štika, tomu nerozumím. Čím jste ji přilákali?“
Rybářům bylo těžko u srdce. Až teď pochopili, co způsobili. Bouře stále neutichala. Stařeček uložil rybáře a ti usnuli jako zabití. Když se ráno probudili, venku stále zuřila obrovská bouře. „Co si počneme?“ ptali se staříka. „Takhle se odsud nikdy nedostaneme! A doma na nás čekají hladové děti.“
„Nemějte obavy,“ odvětil stařík, „dejte mi Karlův šátek.“
Rybáři mu jej s obavami podali. Stařeček se na něj podíval a zavrtěl hlavou: „Když jsem jej viděl naposledy, byly na něm uzly tři. Vy jste dva rozvázali, tak kde je ten třetí?“
I museli rybáři s pravdou ven. „Jste špatní rybáři! Karla jste neposlechli a mě jste oklamali!“ pravil stařeček. „Jen kvůli vašim hladovým dětem vám pomohu.“ Vzal šátek a udělal na něm uzel. „A pamatujte, aby příště vaše slovo bylo pevné jako tento uzel!“
Sotva uzel zavázal, moře se uklidnilo a rybáři se mohli vydat na cestu zpět. Se stařečkem se rozloučili a děkovali mu za pomoc.
Doma je všichni s radostí vítali. A rybáři, ti nikdy nezapomněli na ponaučení, jakého se jim dostalo. A od těch časů je slovo rybářského námořníka pevné tak jako uzly, které vážou
na lanech.