Žil byl kdysi dávno velmi zámožný mlynář, ale byl tak lakomý, že by pro každý penízek i pod mlýnské kolo skočil. Kdo si u něj namlít obilí nechal, toho ošidil. Mouky z obilí vrátil sotva půlku, a ještě si za to nechal velmi dobře zaplatit.
A ke svým čeledínům a děvečkám se choval úplně stejně. Sedřel by z nich kůži, kolik práce jim dával, ale odměnu jim vyplácet nechtěl, sotva kdo od něj viděl aspoň pár haléřů za rok.
Ale i když byl opravdový nelida, svou dceru Marušku miloval nade vše. Pro ni by se rozdal. Sám se ani pořádně nenajedl, jen aby se ona měla dobře a žila si v blahobytu. Celé své jmění chamtil jen pro ni, aby z ní jednou byla nejbohatší nevěsta v širokém okolí.
Maruška byla dívčina překrásná, jen co je pravda. I proto k nim do mlýna jezdili synkové bohatých statkářů, aby ji aspoň očkem zahlédli nebo chvíli s ní pár slovíček prohodili. Ani jim nevadilo, že je pantáta šidí. I kdyby jim nasypal do pytlů místo mouky kamení, nevšimli by si toho, protože měli oči jen pro překrásnou dívčinu.
Člověk by si myslil, že mlynář si žil spokojeně a nic ho netrápilo, ale bylo tomu naopak. Už celá staletí si lidé povídali báchorku o vodníkovi, který žije v jeho rybníce. A to mlynáře velmi znepokojovalo. Kdyby to byla pravda, kdo ví, co zlého by se jemu nebo jeho dceři mohlo přihodit. Maruška se řečem o vodníkovi jen smála a takových pohádkám vůbec nevěřila.
Protože se jí všechna děvčata ze vsi kvůli otci stranila, trávila spoustu času sama. Nejraději se procházela kolem rybníka, kde se cítila svobodná. Často sedávala na stavidle a pozorovala život ve vodě. Nejvíce se jí líbila zlatozelená rybka, která se na sluníčku třpytila jako diamant.
Jednou když se zase procházela kolem rybníka, spatřila najednou neznámého mladíka. Srdce se jí rozbušilo strachem. Rychle se rozběhla zpátky do mlýna. Když se v běhu zvědavě na něj otočila, mládenec byl pryč. Nikomu o tom mladíkovi neřekla ani slovo.
Za nějaký čas se vypravila znovu k rybníku, aby se potěšila vším živím, co kolem něj žilo a aby své chmury zahnala. Tu najednou za ní stál neznámý mládenec a povídá jí: „Maruško, neboj se mě, však my se dobře známe!“
„Promiňte mi, vzácný pane,“ pravila Maruška vystrašeně, „ale já vás neznám! Jen jednou jsem vás zahlédla u rybníka.“
„Jakpak by ne?“ odpověděl jí jinoch, „vzpomínáš si na zlatozelenou rybku z vašeho rybníka?“
„Ano, pamatuji, ta je ze všech rybek na světě ta nejkrásnější!“ odpověděla na to Maruška.
„Tak to jsem byl já,“ řekl jí.
Maruška nevěřila švarnému mládenci ani slovo. Myslila si, že si z ní tropí dobrý den. Ale mladík se otočil na patě a skočil do vody. V tu ránu se proměnil v krásnou zlatozelenou rybku. Maruška šla domů jako ve snách. Stále nemohla uvěřit tomu, co viděla. Ale žádná myšlenka jí nesklouzla k tomu, že by to snad mohl být vodník, o kterém si lidé vypravovali. Každého dne chodívala k rybníku a s mládencem si celé hodiny vypravovala.
Netrvalo dlouho a na všechno přišel starý mlynář. Ten si pro svou dceru představoval bohatého ženicha, a ne nějakého chudáka. Velmi se rozzuřil, když se Maruška svého milého vzdát nechtěla, však by jí srdce žalem puklo.
Mlynář zamkl svou dceru ve mlýně a ta nesměla z domu ani na krok. Marně dceruška otce přemlouvala a plakala. Otce obměkčit nedokázala. Čím více jej prosila, tím více otec zuřil, až se rozhodl ji provdat za nejbohatšího mládence ze vsi. Ten chodil za Maruškou každý den, ale její srdce si nezískal. To tlouklo jen a jen pro krásného neznámého jinocha. Svatební přípravy se blížily ke konci a Maruška chtěla ještě jednou svého milého spatřit.
V předvečer svatby požádala otce, zda by se mohla projít sama k rybníku. Ten jí rád její přání splnil. Myslil si, že na chudáka už dávno zapomněla a že k rozumu přišla. A tak jej ani nenapadlo, že hned za svým milým poběží.
Na břehu rybníka seděl jinoch a smutně na svou lásku vzpomínal. Jak jej spatřila, srdce se jí samou láskou rozbušilo. Všechno mládenci vypověděla, jak ji otec v mlýně zamknul a jak jí našel ženicha, a že už jej nikdy neuvidí, protože zítra se stane ženou bohatého mládence. „Neboj se, má milá,“ pravil jí její milovaný, „miluješ-li mne, jako já tebe, zítra si pro tebe přijdu a budeme navždy spolu!“ Maruška přikývla a s krásným pocitem v srdci ze vrátila domů.
Druhý den se do mlýna sjeli svatební hosté a Maruška se připravovala na svůj velký den, tak jak se sluší a patří na správnou nevěstu. Veselost a spokojenost z ní jen zářila, tak nikoho nenapadlo, co se chystá. A svatební hosté jedli, pili a hodovali.
Když bylo vše na obřad připraveno, objevil se v dáli neznámý kočár. Lidé úžasem oněměli. Ten kočár byl totiž celý ze zlata. Z kočáru seskočil Maruščin milý, který byl oděn v honosném šatu a uctivě se před svatebčany uklonil.
„Pěkně vás zdravím, svatební hosté. Jsem syn bohatého vodníka, který vládne vodám
v širokém okolí. A přijel jsem si pro svou vyvolenou. Bude-li mě Maruška chtít, rád se stanu jejím mužem a budu jí až do smrti opatrovat a vroucně milovat.“
Maruška se samým štěstím rozplakala. Její milý si pro ni opravdu přišel. A nežli starý mlynář stihl slova z úst vypustit, nasedli oba do kočáru a ujížděli spolu směrem k rybníku. Svatebčané za nimi vyběhli, ale jen v dáli viděli, jak se voda v rybníce rozestoupila a kočár vjel do vodních hlubin.
A od těch dob mlynářskou dceru Marušku a jejího milého nikdo na světě nespatřil. A oni dva? Žili spolu šťastně a spokojeně ve vodním světě.