Vlk a ovce

Žil byl jeden vlk a jedna ovce. Jednou se ovečka odtrhla od zbytku stáda a zabloudila v lese. A vlk ten je tam jako doma, a tak se náhodou oba potkali v lese, slovo dalo slovo a stali se z nich přátelé.

V létě se jim dobře vedlo. Sluníčko svítilo dosytosti, všeho bylo dosti a tak hladu neměli. Proč by se hádali? Na podzim se ještě protloukli jakžtakž, ale když uhodila zima, začalo být zle. Vlkovi mrzly tlapky a ovce se od zimy jen drkotala. 

Tu ovečka pravila: „Mám nápad, vlku. Postavíme si chaloupku. Bude v ní i pec a zimu přečkáme pěkně v teploučku.“ Ale vlk byl lenoch lenivá. „Ty jsi ovce, jsi zvyklá žít u lidí v příbytku. Ale já jsem vlku. Žiju celý rok jen v lese, i když bych měl zmrznout na kost!“

Tak si tedy ovečka musela sama poradit. Postavila si malou chaloupku s píckou. Teď už se nemusela zimy bát. Ó ta měla v chaloupce teploučko! 

Mráz sílil každým dnem a nebylo kam se schovat. Vlk stále pobíhal po lese a byla mu ukrutánská zima. „Ovce měla pravdu! Pod střechou by mi bylo lépe!“ pomyslel si. A tak se i vlk musel dát do práce. A protože kam jen oko dohlédlo, ležela sněhová peřina, postavil si nuzný příbytek ze sněhu. Shrabal sníh na hromadu, udupal ho tlapami a bylo hotovo. Vtom se ale jako naschvál z mraků usmálo sluníčko, sněhová střecha roztála a stěny se rozpadly. A bylo po příbytku. Vlk byl zase bez střechy nad hlavou. 

Nezbývalo mu, než se vypravit za ovcí a škemrat: „Ovečko, ovečko, otevři maličko! Venku mrzne, až praští, necítím čenich, necítím slechy! Nech mě, abych si alespoň tlamu u tebe ohřál.“ Ovečce bylo vlka líto, přec to byl její kamarád. Pootevřela dvířka, vlk strčil tlamu do skuliny, chvíli okouněl a začal znova žadonit: „Ovečko, ovečko, přední tlapy mám celé omrzlé, nech mě stoupnout na práh.“

Ovečka pootevřela dveře trochu víc a nechala vlka stoupnout na práh. Ale vlk stále škemral. „Ovečko, ovečko, podívej se jaká je venku zima,“ řekl. „Kožich mám jako kus ledu. Nech mě, abych si jej u tebe ohřál.“

„Co mám s tebou, kamaráde, dělat?“ odpověděla, „tepla v chaloupce neubude, pojď si zahřát ten tvůj huňatý kožich.“ 

Vlk rychle zalezl do chaloupky, jen ocas mu trčel ven ze dveří. „Děkuji ti, ovečko, teď už je mi krásně teploučko. Jen mám strach, aby mi neumrzl ocas, když mi trčí ze dveří ven. Bez něj bych už nebyl správným vlkem.“

„Ach vlku, umíš ty se ale doprošovat! Ty bys měl chodit po vesnicích a žebrat. Dobře by se ti s tou tvojí tlamou vedlo,“ řekla ovečka. „No dobře, tak si ohřej i ten svůj ocas.“ 

Vlk se nerozmýšlel, v mžiku byl uvnitř a rovnou vyskočil na teplou pec. Tam se svinul do klubíčka a ležel na ní až do večera. K odchodu se vůbec neměl. Když se dosytosti nahřál, přepadl jej hlad. Něco dobrého by zakousl. I povídá ovci: „Ovečko, ovečko, není už čas jít spát? Slunce je už dávno za horama. Vylez si za mnou na pec, já se kousek poposunu, místa je tu pro oba dost.“ 

Ovce pohlédla na vlka. Hlas měl sice vlídný, ale oči zlé. Svítily mu hladem. „Zatím ne, vlku,“ odpověděla mu. „Mám ještě dost práce. Musím umýt lžíce a prosít mouku ve spíži. Až to vše udělám, půjdu teprve na kutě.“

Vlk čekal, až ovce půjde spát. Čekal a čekal, až z toho čekání usnul. V noci se probudil a hlady mu v břiše kručelo. Panečku, ten by žral! Zašmátral tlapou kolem sebe, ale po ovci ani památky. Seskočil dolů z pece a dal se do hledání. Jenže ovečka to tušila, že jí chce vlk sežrat, tak se schovala se do bedničky na smetí, kde ji vlk nenašel. A ráno si z něho ovečka dělala dobrý den: „Pročpak jsi v noci nespal, Šedivče? Kohos hledal po chaloupce? Strkal si nos do všech koutů a nikoho si nenašel.“

Vlk prolenošil na peci zase celý den ani jednou z ní neslezl dolů. Kvečeru měl hlad ještě větší, a tak zase začal lákat ovečku na pec: „Pojď už spát, vždyť musíš už být unavená. Je tu krásně teploučko!“

„Unavená věru jsem,“ odpověděla ovce. „Ale musím ještě těsto na chléb zamísit a dát jej kynout a dříví naštípat, ať je zítra čím přiložit do pece. Až to udělám, vylezu za tebou.“ 

Vlk se zase nedočkal a usnul. V noci se probudil a měl ještě větší hlad než předešlou noc.

Zašmátral tlapou kolem sebe, ale ovce na peci zase nebyla. Věděla, co má vlk za lubem, a tak se znovu schovala do bedýnky na smetí. Tam jí vlk určite hledat nebude. Vlk seskočil na podlahu, slídil ve tmě sem a tam, celou chaloupku prohledal, ale ovce nikde. Zato ráno se mu ovečka zase posmívala a utahovala si z něj: „Vlku, co hledáš po nocích? Koho hledáš
po koutech? Já pod díží seděla a na tebe, Šedivče, hleděla!“ 

Přišel třetí večer. Vlk, toť se ví, znova lákal ovci na pec, ale ovečka se potřetí vymluvila:
„Na spaní je ještě brzy, sotva slunce zapadlo a mě stojí práce. Nevytřepala jsem ještě rohože, nezametla podlahu ani ji nevytřela.“ Vlk znovu od samého čekání usnul. A když se v noci probudil, začal zase ovci hledat. Hlady už ani neviděl, ani neslyšel. A tak běhal po chaloupce jako pomanutý. Převrátil bedničku na smetí, zvrhl díži, ale ovce jako by se
do země propadla, nikde nebyla. Ovce už dobře věděla, že by ji vlk už určitě našel a sežral, a tak k ránu vyběhla z chalupy pryč. 

Chodila po lese, ryla kopýtky ve sněhu, aby našla červené bobule. Sesbírala je na hromadu a začala se po nich převalovat, dokud si celý kožich nepomazala červenou šťávou. Potom vzala dlouhý prut a běžela zpátky k chaloupce. Zůstala stát venku před chaloupkou a zabušila silně prutem na rám okna a zařvala strašlivým hlasem: „Je v téhle chaloupce Šedivec? Prý tu už tři dny leží na peci. Sedm vlků jsem zardousila a tohohle dostanu taky!“ 

Vlk slezl z pece a jde se podívat, kdo se jen opovažuje jej rušit v jeho lenošení. Podíval se okénkem ven a strachem celý zkoprněl. Venku stálo huňaté zvíře, celé pomazané krví. „Vlkodlak! Zachraň se kdo můžeš!“ zařval hrůzou vlk a upaloval z chalupy ven přímo k hlubokému lesu a co byl živ, nos už z něho nevystrčil. Ovce si ve sněhu smyla z kožichu červenou barvu z bobulí a radovala se, jak vlka vystrašila a z chaloupky pryč vyhnala.

A od té doby si žila v teplé chaloupce šťastně a spokojeně.