Šel jednou světem tulák. Byl už tak putováním unavený, že ho nohy sotva poslouchaly. „Kdepak dnes hlavu složím?“ řekl si v duchu. Blížil se déšť a spát pod širým nebem by byl holý nesmysl.
Náhle před sebou uviděl vesničku. Zaradoval se a vydal se tím směrem, kde vesnička ležela. Když do ní vstoupil, ani živáčka nikde nebylo. Celá vesnice byla prázdná. Všude pusto a každá chalupa byla zamčena na klíč.
Prošel celou vesnici. Vzal za kliku u poslední chalupy, která ležela na samém okraji vesnice. Její dveře jako jediné byly odemčené. Vstoupil do světnice a v ní seděl prostý chalupník a plakal.
„Dobrého večera přeji. Proč pláčeš? Co zlého se ti přihodilo?“ optal se jej zdvořile. „Velká bída nás postihla,“ zavzlykal muž. „Pověz mi o své bídě,“ pobídl jej tulák.
„Hrozné neštěstí nás potkalo. Přišli jsme do nemilosti zlého draka. Každý den sem přilétá a požírá nás jednoho po druhém. Zítra jsem na řadě já. Zůstal jsem tu poslední, nemám kam se podít. Kdo měl rozum, vzal nohy na ramena, aby si svůj holý život zachránil. Jak tak neučiníš i ty, přijdeš o něj také!“ pravil smutně chalupník.
„Netrap se, dobrý muži, zlými myšlenkami. Nechej mě u sebe přespat. Jsem po celodenním putování tuze unavený. A ráno vymyslíme, co si počneme dál. Třeba draka společnými silami zaškrtíme,“ zavtipkoval tulák. Stařec se pousmál a ustlal mu na peci. A sám se odebral ke spánku do svého lože.
Druhého dne hned časně z rána zvedl se vítr a hnala se velká bouřka. „Oh, už přilétá drak. Je s námi zle!“ křičel vystrašeně chalupník. Ale tulák se nezalekl. Vzpomněl si na svého otce, který mu vždy říkával: „Lstivost a lež nejsou dobrými pány, ale někdy ti v životě mohou pomoci!“
Zaburácel hrom a na nebi hvízdaly blesky jeden za druhým. Světnička se celá zatřásla a do okna nakoukl drak. Měl ohromné oči, velké drápy a dlouhá křídla. „Ó, jaké to mám štěstí!“ zařval hlasitě drak, „nechal jsem si tu včera jednoho a dnes tu najdu i druhého. Škoda, že vás tu není víc! Dosytosti bych se najedl!“
„No, no, příšero, né tak zhurta!“ pravil tulák. „Copak? Ty mi chceš odporovat?“ křičel ještě hlasitěji drak. „Utkal jsem se i s horšími než jsi ty!“ řekl mu tulák. „No dobrá, změřme tedy síly!“ vyzval jej na souboj drak.
Mohutný drak se ohnul pro kámen, popadl jej do drápů a rozdrtil jej na prach. „To je toho! Takové drobnosti jsem uměl už jako malý kluk. Ale umíš zmáčknout kámen tak, aby z něj tekla voda?“ optal se směle draka. Vzal ze stolu kostku tvarohu a pořádně ji zmáčkl v ruce, až z ní tekla voda proudem.
„Vyhrál jsi!“ zasyčel drak, „teď ale z jiného soudku. Kdo z nás dvou hlasitěji zapíská, ten vyhrává!“ Drak se nadechl a hvízdl tak silně, že i sláma ze střechy odletěla a starý chalupník se svalil pod lavici.
„Hvízdáš znamenitě!“ pochválil draka tulák, „teď zavři oči!“ „Pročpak?“ optal se jej drak. „Protože jak hvízdnu já, mohly by ti oči vyletět až na vršek hlavy!“ obelhával draka tulák. Drak poslechl a obě oči zavřel. Tulák popadl velký kyj, který stál v rohu světnice, hbitě vyskočil z okna ven a draka praštil přes ucho.
„Přestaň!“ žadonil drak, „pískáš tak silně, až mi málem oči vylezly z důlků a v uších mi piští!“ „Jak chceš draku, ale já teprve začal!“ odpověděl mu na to tulák. „Nebudeme už dále spolu zápolit, musím uznat svou porážku. Jsi silnější než já!“ vyznal hold tulákovi drak. „Tvé přání je mým rozkazem!“ tulák na to. „Za odměnu ti splním jedno přání!“ řekl mu drak.
Tulák se zamyslil. Samozřejmě že mu na mysl hned přišlo přání být bohatý a mít se až do konce života dobře, ale tulák měl dobré srdce, pro ostatní by se rozdal. „Děkuji ti velice, draku! Mohu-li si tedy něco přát, opusť navždy tuto vesnici a už nikdy lidem neubližuj!“
Drak se velmi rozhněval, takové přání od tuláka nečekal. Ale jeho přání musel vyplnit. A tak se ze zlého draka stal mírumilovný dráček a celá vesnice se mohla vrátit do svých domovů. I tulák zde našel své štěstí. Zakoukal se do jedné milé děvčiny. Chalupník jim nabídl střechu nad hlavou a tak si společně šťastně žili.