Tříska a Kůra

Žil byl jednou velmi zámožný sedlák, ale byl lakomý až běda. Prý by z lidí i kůži sedřel, a proto u něj žádný čeledín dlouho nevydržel, každý se raději vydal do světa za lepším. I když milý sedlák sliboval hory doly, nikdo mu už nevěřil a do služby k němu nechtěl.

Ale přišlo jaro a druzí už měli svá pole zorané, obilí zaseté, ale u něho práce stála. Tak se sedlák vypravil do vzdálenější vesnice. „Tam mne určitě nikdo nezná,“ říkal si, „seženu si nějaké čeledíny tam.“

I když se na cestu vydal před svítáním, nikde nezastavoval ani se neloudal, zastihla ho v hlubokém lese tma. U rozcestí se posadil na pařízek a začal vzdychat. Vtom něco ve tmě zašustilo. Sedlák zdvihl hlavu a viděl, že se mezi stromy míhal stín podobný snad velikému ptáku. A najednou se jej někdo ptal: „Proč naříkáš? Co se ti přihodilo?“ 

„Ale stihlo mne takové neštěstí,“ odpověděl sedlák, „že mi už nikdo nemůže pomoci.“

„Můžu ti pomoci, jen mi řekni, co potřebuješ.“

„No inu,“ povídal sedlák, „potřeboval bych takového čeledína, který by práci zvládl za dva a já bych ho skoro nemusel živit.“

„Dobrá. To pro mne není nic těžkého. Přijď tady na to rozcestí ve čtvrtek přesně o půlnoci a hlasitě hvízdni. Objeví se starý hospodář a možná, že se dohodnete. Ale musíš s sebou přinést černého zajíce. Za černého zajíce ti dá, co budeš chtít.“

Stvoření se otočilo a vydalo se zpět do hlubokého lesa, jen větve zašuměly a pak všechno ztichlo. Sedlák se uložil ke spánku vedle pařízku na zem a usnul. Ráno za svítání se vydal k domovu. 

Dny uplynuly jako voda a byl čtvrtek. Sedlák se chystal na cestu. Ale protože netušil, kde vzít černého zajíce, chytil na dvoře černého kocoura, strčil jej do pytle a vydal se směrem k hlubokému lesu. Došel až k rozcestí a protože už byla půlnoc, hvízdl. Ale všude bylo ticho. Nikde nikdo. Hvízdl tedy znovu a zase nic. Zkusil to tedy potřetí a tu se za stromem objevil starý hospodář. 

„Co si přeješ, sedláku?“ zeptal se.

Sedlák pravil: „Nesu ti černého zajíce.“

„A co za něho budeš chtít?“

„Stačil by za něj čeledín a děvečka, kteří by mi dobře sloužili a živit bych je nemusel,“ odpověděl sedlák. 

„Dobrá, můžeš je mít,“ řekl starý hospodář. „A jak dlouho by ti měli sloužit?“ 

„Pro mne za mne, třeba celý jejich život,“ pravil sedlák. 

„Na tak dlouho to nelze,“ pravil starý hospodář. „Dám ti je do služby na sedm let. Jak uplyne sedm let, přineseš mi sedminu toho, co ti vydělají. Učiníš-li tak, můžeš si je nechat dalších sedm let. Souhlasíš?“

„Samozřejmě, jak bych mohl nesouhlasit. Ukaž mi ty robotníky! Nerad kupuju kocoura v pytli.“ řekl sedlák a hned se kousl do rtu, protože si vzpomněl, co doopravdy má v pytli.

„Počkej, počkej,“ zbystřil sluch starý hospodář, „pročpak mluvíš o kocourovi v pytli?“

„I jsem to já starý popleta!“ rychle odvětil sedlák. „Vraťme se ke tvému čeledínu a děvečce, budou se mi líbit? Chci se na ně nejprve podívat!“

„Vůbec nemusíš mít strach,“ odpověděl starý hospodář a zmizel za stromem.

Za malou chvíli se objevil znovu s pytlem na zádech. „Tady ti nesu čeledína,“ řekl a vytřepal z pytle třísku velikou jako přeslici. Sedlák už chtěl namítat, že blázny si z něj dělat nebude, ale vtom se před ním objevil chasník jako hora, v ramenou byl široký jako medvěd. Starý hospodář ještě jednou zatřepal pytlem a na zem vypadl kus kůry veliký jako vřeteno. „Tady je tvá děvěčka.“ A než to dořekl, stála před sedlákem vysoká, štíhlá děvčina. 

„Takové pomocníky jinde neseženeš, všechnu práci ti zastanou a živit je nemusíš,“ pravil starý hospodář. „Jen pamatuj, až budou v létě velká horka, vylej na ně dvě vědérka vody, aby nevyschli. Jinou práci s nimi mít nebudeš a budou ti jen k užitku. Můžeme se dohodnout?“

„To se ví, že se dohodneme. Placneme si na to!“ řekl sedlák.

Sedlák dal starému hospodáři pytel s černým kocourem a společně s novou čeládkou pospíchal na statek, aby je co nejdříve do práce zapřáhl. Ještě při chůzi se otočil a křikl na starého hospodáře: „A jak se jmenují? Jak na ně mám volat?“

„Třísko a Kůro!“ zavolal nazpět starý hospodář.

Jak dorazili na statek pustili se noví robotníci hned do práce. Od rána do noci pilně pracovali na poli i v domě. Žádného jídla ani pití nechtěli. Jen jak přišlo horké léto, v nohou i rukou jim začalo divně skřípat. Sedlák si vzpomněl, že je musí vodou polít a práce jim šla zase jako dřív, jen radost pohledět. K sedlákovi se zlaťáčky samy kutálely a každý rok byl o měšec zlata bohatší. Za sedm let sedm měšců naplnil. 

I uběhlo sedm let a sedlák se musel vyrovnat se starým hospodářem. Ale sedlák byl hamižný, bylo mu líto peněz. Přemýšlel, jak starého hospodáře přelstí a ošidí. Nasypal plný měšec roztlučených střípků a odnesl jej ve smluvenou dobu do lesa na rozcestí. „Hospodář je už starý a hloupý. Určitě měšec neotevře jako prve pytel s kocourem,“ myslil si sedlák. Starý hospodář už na něj čekal.

„Ty jsi opravdu přišel?“ řekl sedlákovi hospodář.

„Jak vidíš, přišel.“ odpověděl sedlák.

„Neseš mi můj podíl?“ 

„Samozřejmě!“ odpověděl sedlák.

„A neseš mi zase kocoura v pytli?“ zeptal se sedláka hospodář. Sedlák na sobě nedal nic znát, ale strachy se celý třásl. 

„Jakého kocoura? Minule jsem ti černého zajíce donesl.“ lhal sedlák. 

„To já tě jen tak zkouším,“ odvětil hospodář. „Dej mi mou odměnu!“

Vzal si od sedláka měšec, zatřepal jim, jen střípky cinkaly. Dovnitř se nepodíval.

„Dobře,“ pravil sedlákovi, „jsme tedy vyrovnáni. Dalších sedm let ti může čeleď sloužit.“

Sedlák byl radostí bez sebe, jak už podruhé starého hospodáře doběhl, jak je hloupý, že zase nic nepoznal. 

Druhý den ráno šel sedlák do polí, zkontrolovat, jak děvečka s čeledínem pracují. Ale nikde jich nebylo. „Kde mohou být? Proč nepracují?“ rozčiloval se sedlák, „určitě zaspali.“ Vrátil se tedy zpět na statek a vylezl se podívat na seník, kde spávali. „Hej, vstávejte, lenoši!“ Ale nikdo se neozýval, jen mezi senem ležela shnilá tříska a kousek březové kůry. „Jak mne ten starý hospodář dopálil! Jak mne ošidil! Nevadí, však zlata mi zůstala hromada!“ konejšil se sedlák. Šel do komůrky, aby se se svým bohatstvím potěšil. Ale žádné zlato v měšcích nenašel jen suché březové listí.

Ne nadarmo se říká: Kdo chce moc, nemá nic.