Malý chlapec Josífek miloval pohádky. Nejprve je s láskou poslouchával od své mamičky, a když vyrostl a číst se naučil, chodíval každý týden do knihovny a pokaždé si půjčil novou knihu, ve které s velkou radostí četl. Byl v té chvíli šťastný a nemusel myslit na to, jak bídně se má jeho rodina a jak nuzně se jim vede, protože v pohádkách vždycky všechno dobře skončí.
Jednou v noci se u něj v pokoji zjevil strážný anděl a přičaroval mu sen. Pohádku, kterou Josífek ještě nikdy nečetl, ani ji neslyšel. A vy si ji teď poslechněte.
Před dávnými a dávnými lety žil jeden starý zahradník. Měl velkou zahradu, kde pěstoval nejkrásnější květy, lahodné jahody i maliny a čerstvou zeleninu. Kolem se rozprostíral sad, který se na jaře bělal bílými květy a od léta do podzimu v něm dozrávalo různé ovoce.
Sad měli hlídat zahradníkovi synové. Protože v něm rostla košatá jabloň, a jakmile začala jablíčka dozrávat, ztrácela se jedno po druhém. „Ach, jaká je to škoda! Kdo sní byť jen jedno uzrálé jablko z této jabloně, dosáhne toho, po čem jeho srdce marně touží! Do konce svých dní dožije na světě ve spokojenosti! Ale lidé mají jen trápení. Snad sám ďábel nám je krade, aby na světě nebylo šťastných lidí!“ vypravoval zahradník svým synům o kouzelné jabloni.
Každý rok domlouval svým synům, aby sad pořádně hlídali, ale nic naplat. Jablka se každý rok všechna ztratila. Když už se to opakovalo po několikátý rok, rozhněval se zahradník na své syny, že špatně hlídají. Na stromě tento rok zůstaly už jen tři jablka a ostatní byla pryč.
„Jste nenapravitelní spáči! Budete hlídat poslední tři jablka. Kdo si nechá jablko ukrást, přijde o svou část dědictví z krásného sadu. Budete hlídat jeden po druhém. Dneska začne nejstarší, pak mladší a jako poslední bude nejmladší z vás.“
Nejstarší Fanda hlídal poctivě, ale jak na kostele odbila desátá, přišlo na něj spaní. A usnul hned jako zabitý. Vzbudil se až ráno a jablko bylo pryč. Druhou noc hlídal prostřední syn Janek. Ale ten vydržel být vzhůru jen o hodinu déle než jeho starší bratr. A tak přišel nejen o jablko, ale také o svůj podíl v sadu.
Poslední noc měl za úkol hlídat nejmladší synek Kuba. Blížila se dvanáctá hodina. Kubovi se lepila víčka k sobě čím dál víc. „Silná vůle všechno přemůže!“ řekl si v duchu a vylezl na jabloň. Chytil do ruky poslední jablko, aby mu jej nikdo neukradl.
Vtom odbila na kostelní věži půlnoc. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se v sadě čert. Vyletěl na vršek stromu a přel se s Kubou o poslední jablko a křičel na něj: „Dej sem jablko, ty duše proradná! Dej mi ho po dobrém, nebo tě shodím ze stromu a bude po tobě!“
Kuba se ale čerta nezalekl, vyškubl se mu, utrhl jablko a hbitě slezl ze stromu dolů. Čert seskočil za ním, chytil odvážlivce na ruku a zachechtal se: „Ty hloupý člověče, však tě můžu rozmáčknout jako červa. Ale nechám tě být, protože máš naši čertovskou odvahu! Bez jablka nesmím před satanáše, ale chceš-li ho mermomocí mít, přijď za mnou do zámecké studny!“
S těmi slovy vyškubl Kubovi jablko z ruky a zmizel s ním. Kuba hned ráno otci vypravoval, co se mu v noci přihodilo. „Statečný jsi, můj nejmladší synu. Čert není tak hrozný, jak se o něm říká. Získáš-li od něj všechna tři jablka, bude celý sad tvůj!“
Hned druhého dne z rána vydal se Kuba k zámecké zahradě. Vzal si s sebou silné lano, aby se za čertem do studny spustit mohl. Na dně studny byl vchod do tajemné chodby, na jejímž konci bylo vidět světlo. Vydal se Kuba za tím světlem. Když došel k zářícímu světlu, objevil se před ním zámek, o kterém mu vypravovala jeho babička, když mu říkávala pohádky před spaním. Byl to zámek zlého knížete, kterého si čert i s celým jeho majetkem a krásnou princeznou odnesl do pekla. Na místě kde stál zámek, zůstala jen zahrada a jedna studna.
Kuba vešel do zámku, ale živé duše nepotkal. Až došel k princeznině komnatě, ze které se ozývala líbezná hudba a zpěv. Když otevřel dveře, vše rázem utichlo. Na křesle seděla spanilá princezna v nádherných šatech a přebírala šperky, které její zlý otec ukradl hodným lidem.
„Jdeš mě vysvobodit?“ optala se Kuby princezna. „Každý den musím přebírat tyto šperky. Co však za den přeberu, čert mi večer rozhází. A tak tu čekám na vysvobození, které mi může přinést jen můj ženich!“
„Vysvobodím tě rád, ale musíš mi povědět o třech kouzelných jablcích, které nám čert ukradl z našeho sadu.“
„Nejen ty tři poslední, ale všechna jablka, která vám čert kdy ukradl, jsou uložena
v zámeckém sklepě. Čert je krade proto, aby lidé pokoje a štěstí na světě neměli. A více duší pro peklo zbylo.“
„A jak tě můžu vysvobodit?“ optal se Kuba princezny. „Tady máš kouzelný prsten a náš knížecí meč. Jdi do hlavního sálu. O půlnoci přijde za tebou čert. Ale neboj se! Otočíš-li prstenem třikrát kolem dokola na prstě, získáš obrovskou sílu a spolu s mečem ďase přemůžeš.“
Když odbila půlnoc, objevil se opravdu čert, který jablka ze sadu ukradl. Kuba udělal přesně to, co mu princezna poradila. A získal takovou sílu, že jedním švihnutím meče čerta přemohl.
Když se otočil, stála v sále vysvobozená princezna. „Milý Kubo, jsem vysvobozená a můžu se stát tvou nevěstou!“ Kuba vzal ze sklepení tři jablka, pro které je otec poslal a do kapsy schoval pár šperků, aby se jim s princeznou dobře žilo. A společně se vydali k zámecké studni.
Doma už Kubu dávno oplakali. Myslili si, že Kubu čert umordoval. O to větší byla jejich radost, když se Kuba objevil živý a zdravý a vedl si s sebou nevěstu. Za ženu si tedy vzal spanilou princeznu a otec jim jako věno dal kouzelný sad, o který se pilně starali po celý svůj život.