V jedné daleké zemi žil král. Jeho království bylo veliké, plné hlubokých lesů, širých polí a luk. Všechno bylo jak mělo, jen jedna věc krále trápila. Začalo se mu ztrácet z luk seno. Královští sloužící si mohli nohy uběhat, bděli celé noci, ale všechno nadarmo. Zloděje nechytili a kopky také neuhlídali. I dopálil se velice král a slíbil jednu ze svých dcer tomu, kdo toho zloděje chytí.
V nedaleké chalupě žil chudý chalupník a měl tři syny. Nejstarší syn byl ze všech tří nejchytřejší a jakmile uslyšel o králově výzvě, hned pravil: „Rodičové milí! Půjdu toho zloděje chytit. Třeba se ještě dočkáte, že si vezmu princeznu za manželku!“
„Dobrá, dělej jak uznáš za vhodné,“ pravil mu otec. Matka raději nic neříkala. Nabalila mu na cestu chléb a slaninu, aby měl co k snědku a v noci nestrádal.
I vydal se na královskou louku, sedl si ke kupě sena a dal se do jídla. Tu vyběhla z trávy ještěrka a povídá: „Mám velký hlad. Nedal by si mi kousek?“
„To určitě! Myslíš si, že se s tím matka chystala pro tebe? Maž odtud!“
„Dobrá, půjdu. Ale pamatuj, co sis umínil, se ti jistojistě nepovede!“ odpověděla mu ještěrka a zmizela, jako by se do země propadla.
Nejstarší syn se dosyta najedl a vylezl si na kopku sena, aby měl celou louku jako na talíři. Díval se, hlídal a hlídal. Až z toho hlídání usnul. Když se ráno probudil, všechno seno bylo pryč, dokonce i tak kopka sena, na které spal. Šel tedy s nepořízenou domů.
Prostřední bratr, který také nebyl hloupý, si z něho jen utahoval: „I když jsi nejstarší, moc ti to platné nebylo. Já zloděje určitě chytím, mně neuteče!“ Ale zbytečně se chvástal, stalo se mu úplně to stejné jako nejstaršímu bratrovi. A také došel domů s nepořízenou.
I nejmladší syn, kterého všichni považovali na hlupáka, chtěl zkusit zloděje chytit. „I co tě nemá, však nám jen ostudu uděláš!“ povídali mu rodiče. „Tví starší bratři hloupí nejsou a zloděje nechytili. Jak tobě, hlupáčku, by se to mohlo povést? Seď doma a nikam nechoď!“
Ale synek neposlechl, vzal si kousek chleba a vydal se na královskou louku. Když na ni došel, začal se rozmýšlet, jestli se nejprve nají a potom bude hlídat nebo obráceně. Sedl si pod kupu sena a vytáhl kousek chleba z kapsy. Vtom vidí, jak kolem něj beží ještěrka a povídá mu: „Chtěla bych ochutnat. Dáš mi kousek?“
„Zrovna moc jsem si toho nevzal. Ale rozdělím se s tebou na polovic,“ odpověděl jí chlapec.
Ještěrka zhltla chleba, než bys řekl švec a řekla: „Děkuji ti, chlapče. A pamatuj, co sis umanul, to se ti podaří. Teď si můžeš na kopě sena odpočinout. Jak přijdou zloději, vzbudím tě, a pak už to bude záležet jenom na tobě. O půlnoci se objeví tři koně; kteří kradou královo seno. Dva chyť za hřívy a na třetího se posaď. A neboj se ničeho, všechno dobře dopadne.“
Chlapec si vylezl na seno a usnul. Přesně o půlnoci jej ještěrka vzbudila. Jak otevřel oči, uviděl, jak se z nebe snáší tři koně. Jednomu svítila srst stříbrem, druhému se leskla zlatem a třetímu blyštěla démanty. Jak sestoupili na zem, hned se rozběhli k senu. Tu nejmladší syn vyskočil, dva koně uchopil za hřívy a na třetího se posadil.
Koně se i s chlapcem vznesli do oblak. Tomu se zatajil dech, kučery mu poletovaly ve větru a v uších mu hvízdalo. „Slez, člověče! Nebo bude s tebou zle!“ řehtali koně rozzlobeně.
„I neslezu, mám chuť se ještě trochu projet,“ řekl chlapec. A koně vyrazili do trysku, až doletěli ke hvězdám a zařechtali znovu: „Slez, člověče! Bude s tebou zle!“
„To se ještě podíváme, s kým bude zle. Já se jen vezu, ale vy jste celí udýchaní,“ odpověděl nejmladší. Koně se rozletěli ještě prudčeji než dřív, vznesli se k Měsíci a zařechtali potřetí: „Slez, člověče! Bude s tebou zle!“
„To bych i rád, ale vyletěli jste moc vysoko. Odtud na zem neseskočím. Až se dosyta projedete po nebi, sneste se na zem a já slezu!“
Nejmladší syn nestačil ani okem mrknout, a už stáli na zemi. Pravili mu koně: „Jsi statečný junák, přemohl jsi nás! Tobě nebude hanba sloužit. Vezmi si naše uzdy. A když dostaneš chuť se někdy projet na koni, mávni kterou budeš chtít uzdou a my se ti v mžiku objevíme. Mávneš-li stříbrnou, přiběhne stříbrný kůň. Mávneš-li zlatou, zjeví se zlatý. Mávneš-li diamantovou uzdou, pak čekej diamantového koně. A na kterého z nás usedneš, takový budeš mít na sobě i šat. A slibujeme ti, že královského sena se už nikdy nedotkneme.“ Nejmladší syn uctivě poděkoval a koně se vznesli k nebesům.
Druhého dne se chlapec vydal do paláce, aby tu novinu oznámil králi. Ten se odebral na louku, aby si kopky přepočítal. Opravdu, žádná nechyběla! Ale král nechtěl svou dceru provdat za chudého chasníka a tak chlapci povídá: „Dám ti sto dukátů a ty se vrať odkud si přišel. Svou dceru ti nedám!“
„Jen hloupý se zříká peněz. Tvoje dcera si mě jednou sama vybere za manžela. Jsem ještě mladý, mohu počkat.“
„To se dlouho načekáš,“ pomyslil si král.
Nejmladší syn vzal peníze, strčil je do kapsy, ale k domovu se nevydal. Vypravil se ke královskému zahradníkovi a poprosil ho, zda by jej nevzal do učení, že mu dobře zaplatí.
Uběhl rok a král dal vyhlásit, že jeho nejstarší dcera si chce vybrat svého ženicha. Královská dcera byla velice hezká a král jí dával nemalé věno. Jak by se o ni ženiši neucházeli! Ze všech stran se začali k paláci sjíždět princové a careviči.
V pravé poledne se všichni ženichové shromáždili na náměstí a seřadili se jeden vedle druhého. Najednou se vyřítil za rohem jezdec. Měl stříbrný šat, stříbrného koně i se stříbrnou výstrojí. Jezdec přejel přes celé náměstí a postavil se do řady jako poslední.
Vtom vyšla z paláce princezna. Kráčela podél řady a prohlížela si ženichy, aby vybrala podle svého srdce. Prošla kolem všech a zastavila se teprve před stříbrným jezdcem. „Toho chci za manžela! Ten je mému srdci nejbližší!“ Jen to dořekla, stříbrný kůň se vznesl vzhůru a zmizel i s jezdcem v oblacích. Co princezně zbývalo? Musela si vybrat jiného ženicha. A hned toho dne se slavila svatba.
Za rok zatoužila i prostřední královská dcera vyvolit si ženicha. Znovu se na zámku sjeli bohatí králové a urození carové z celého světa. Opět se všichni shromáždili na náměstí a nedočkavě čekali na princeznu. Vtom se objevil jezdec ve zlatém odění a na zlatém koni. Objel kolem náměstí a postavil se do řady jako poslední.
V ten samý čas dorazila i princezna a rovnou si to namířila ke zlatému jezdci a na ostatní ženichy se ani nepodívala. Ale než k němu stačila dojít, vznesl se zlatý kůň vzhůru a i s jezdcem zmizel v oblacích. I prostřední dcera si musela vybrat jiného ženicha. A znova se slavila svatba a bylo veselo jako na posvícení.
Uplynul další rok a bylo načase provdat i nejmladší dceru. Ze všech stran se sjeli princové a careviči. Toho dne vstal zahradníkův učeň za svítání, natrhal celou náruč květin, svázal je hedvábnou stuhou a nesl je nejmladší královské dceři. Princezna vzala kytici, potěšila se s ní, potom vytrhla nejkrásnější rudý kvítek a hodila jej mladému zahradníkovi.
V pravé poledne se urození ženichové zase postavili na náměstí do řady jeden vedle druhého. Úderem dvanácté vjel na náměstí jezdec. Kůň pod ním se třpytil démanty a sám jezdec měl démantový šat, až oči přecházely. Objel celé náměstí a postavil se do řady jako poslední.
V té chvíli vyšla princezna. Prošla kolem všech, ani se na ně nepodívala a zůstala stát před diamantovým jezdcem. Pohlédla mu do tváře a srdce se jí rozbušilo: „Tohoto chci za muže!“
Jak to dořekla, jezdec i s koněm se vznesli do oblak. Jenom rudý kvítek spadl z nebes. Královská dcera hned kvítek poznala a jiného ženicha si už nevybrala.
Pravila princezna otci: „Nechci za muže žádného urozeného ženicha. Chceš-li mne provdat, dej moji ruku mladému zahradníkovi. Tomu, co mi ráno přinesl kytici květů.“ Král se rozzlobil. Královskou dceru žádnému chudému zahradníkovi dát nechtěl. Marně dceru přemlouvat, ale ta o jiném nechtěla ani slyšet.
Král dal tedy její ruky mladému zahraníkovi, ale ani hostinu nevystrojil. A jako svatební dar jim dal jen starý mlýn. „Žijte si, jak chcete. A mně už na oči nechoďte!“ pravil jim na rozloučenou. Šli tedy do svého mlýna a žili tam šťastně.
Za nějaký čas se ale po celé zemi roznesla zpráva, že nepřátelské vojsko táhne polem do království. Všichni bojeschopní muži a chlapci se shromáždili v paláci a s nimi i nejmladší zeť. „Sic vám nemám chodit na oči, ale ve válce jdou všechny spory bokem. Dejte mi koně a nějakou zbraň.“ Dostal rezavý meč a starou, chromou kobylu. Všichni se mu smáli, až se za břicha popadali.
Vydali se tedy všichni udatní bojovníci do války. Šli a šli, až se střetli tváří v tvář s nepřítelem. Královo vojsko bylo silné, ale nepřítel byl ještě silnější. Jak ten do nich rubal a sekal! Královo vojsko dlouho nevydrželo ten nápor a utíkalo z boje, jen se za ním prášilo. Vtom se přímo z nebe spustil stříbrný kůň a na něm jezdec v stříbrném odění. Máchl mečem a celé nepřátelské vojsko rozprášil. Jak rychle se objevil, tak také rychle v oblacích zmizel.
Královští vojáci se vítězně vraceli do paláce. „Statečně jste bojovali, teď pijte a hodujte, jak je vám libo!“ pravil jim král. Svého zetě ke stolu nepozval, však se za něj styděl.
Na druhý rok vytáhl do boje nepřítel ještě s větším vojskem. Znovu se sešli udatní bojovníci, aby nepřítele zahnali. K nim se zase přidal i nejmladší zeť, který do boje opět rezavý meč a chromou kobylu vyfasoval.
Sotva vojáci nepřítele spatřili, dali se na útěk. Nepřítel je pronásledoval. Všechny by je byl pobil, ale přímo z nebe se spustil zlatý kůň a na něm zlatý jezdec. Teď se zas polekali nepřátelští vojáci a oni se dali na útěk. A královské vojsko se s vítěznou vracelo do paláce. A nejmladšímu zeťi se všichni vysmívali, že je tak statečný, že se v boji ani neukázal. „Kdyby mně nebylo, ani jeden z vás by nebyl živ!“ odpověděl jim s úsměvem zeť.
Uplynul zase rok a nepřítel znovu vyhlásil králi válku, ale tentokrát mělo nepřátelské vojsko bezpočet mužů. Tak musel do boje i sám král. Nejmladší zeť zase vyfasoval rezavý meč a chromou kobylu.
Královo vojsko nemělo proti přesile šanci, nepřítel je tlačil k ústupu a hrozilo, že je všechny pobije. V ten čas se snesl z nebes démantový kůň s démantovým jezdcem. Jen tasil meč nepřátelské vojsko se dalo na ústup, ani se za sebou neohlédlo.
Král přijel k jezdci a hluboce se mu poklonil: „Řekni mi, statečný rytíři, jak tě mám odměnit?“
„Ničeho na světě nepotřebuji, ale chceš-li se mi odměnit, daruj mi na památku tvůj kapesník.“ Král mu jej podal a jezdec s koněm se vznesli zpět do oblak.
Král se se svým vojskem vrátil do paláce. A na počest vítězství slavili a hodovali celý týden. Sešlo se celé království, jen nejmladší zeď s dcerou chyběli. I rozkázal král, aby pro ně poslali zlatý kočár. I usedli k nim ke stolu a hodovali společně.
Tu přiletěla do místnosti včela. Poletuje kolem krále a chce jej bodnout. Nejmladší zeť vyskočí od stolu a hedvábným kapesníkem ji začne odhánět. Král zíral jako u vidění. Vždyť ten kapesník zná, je to ten samý, který daroval démantovému jezdci! Král pochopil, kdo ho to třikrát vysvobodil z neštěstí.
Objal svého zetě a pravil mu: „Děkuji ti, synu, že jsi mi pomohl. Žij teď tady se mnou v blahobytu a buď mým rádcem.“
„Děkuji ti králi, ale když jsi mne nechtěl znát dříve, teď už nepotřebuji tvé milosti,“ odpověděl mu zeť. Vzal svou ženu za ruku a odešli z paláce pryč a už nikdy se v něm neukázali.