Štítek: Tradiční pohádky

Byl jeden král, a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.

Většina lidí i živočichů je nejšťastnější na jaře. Příroda se budí ze zimního spánku, roztají poslední ledy, všechno kolem kvete a ve vzduchu je cítit svěžest. Tráva se všude zazelená a vše dýchá novým životem.

Kdysi dávno žil v jednom městě chudý švec. Se svou milovanou ženou vychovávali své děti v lásce a pokoře. Ale moc dobře se jim nedařilo a sotva své děti uživili. I proto poslali svého nejstaršího synka Janka do světa, aby se výnosnějšímu řemeslu naučil.

V údolí u divokého potoka bydlel v malé chaloupce rybář, který měl tři syny. Dva nejstarší byli lakomí, pro čtvrťák by si nechali koleno vrtat. Jen ten nejmladší měl dobré srdce a podělil by se i o poslední kousek chleba. Jeho bratři si jej proto často dobírali, posmívali se mu, že je tak dobrotivý a hodný, až je hloupý. Po času mu nikdo jinak neřekl než „Hlupáčku“.

Žil na světě kdysi dávno starý statkář, který o svou ženu přišel a pro radost mu zůstala jen jeho jediná dcera Kateřina. Ta byla milá a dobrotivá, za práci uměla vzít lépe než kdejaký chasník. Celý statek zvládla sama obhospodařit.

Šel jednou světem tulák. Byl už tak putováním unavený, že ho nohy sotva poslouchaly. „Kdepak dnes hlavu složím?“ řekl si v duchu. Blížil se déšť a spát pod širým nebem by byl holý nesmysl.

Jednoho dne se vydali myslivci na lov. Z dáli viděli vlka, který se plížil lesem. Vlk tušil, že je s ním zle. Lovci se pustili do honu za vlkem. Ten se dal na útěk. Nevěděl, kde by se před lovci schoval. Tu vidí po cestě kráčet čeledína ze statku. Vykračuje si to po pěšině, na zádech nese pytel a cep.

Největším životním darem je láska. A ta, která trvá celý život, je ze všech nejvzácnější. O jedné takové je i tahle pohádka.

Bylo jednou jedno království, ve kterém vládl král Dobromil s královnou Dobromilou. Ti měli jedinou dceru Květušku, která byla tak krásná, že se jí žádná z okolních princezen nemohla rovnat. 

V krásném zámeckém parku plném cizokrajných stromů a rostlin vozila chůva malého chlapce ve zlatém kočárku. Jeho krásné šaty a zlatý kočárek budil u venkovských kluků závist, ale větší závist pociťoval Dušánek, tak se ten chlapeček jmenoval, když vídával venkovské chlapce spolu dovádět a skotačit na rynku.