Na počátku světa byl zlatý, šťastný věk: země vydávala všeho hojnost bez všelikého přičinění lidského, chléb vyrůstal na stromech a klasy pšeničné byly na půl sáhu dlouhé. Lidé tehdáž byli dobří, ale potom znenáhla se pohoršili a stali se zlými.
Jednou se oženil sedlák a vzal si ženu z druhé vsi. A v jeho stavení zůstávali taky ještě otec, matka a jeho mladší bratři.
Kralevic se vydává na cestu za třikrát devět zemí do třicátého panství, do panství Kostěje nesmrtelného dobývat housle, které tak sladce hrály, že by se daly platit zlatem.
Na počátku člověk, orat neuměl, oral jen od jednoho konce pole, a až přišel na druhý konec, pokaždé přenášel zase pluh tam, odkud začal orat.
Jednou pásli pasáci koně a bývali přes noc na pastvě. I viděli každou noc hořet oheň; ale když potom hledali, ohniště nikde nebylo. Tehdy řekl jeden z nich, že tu noc vyleze na dub a bude pozorovat, co to?
Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli, a sedě pod kupkou, spatřil bílou ženu, jak sbírala klasy, které zůstaly na záhonech, a zastrkávala je do kupek.
Byla jedna matka a měla syna jménem Marka královice. Když Marek povyrostl, musel pást prasata; byl malý a slabý, a druzí pasáci, chtěli, aby jim sloužil a za ně pásl, bili jej, až od nich musil utéci. Toulaje se po poli, nalezl krásné bílé děťátko, jak na slunci leží.
Jedna nádenice měla dvě dcery, ale jedna byla její vlastní dcerka, a druhá pastorkyně. A poněvadž se sama musila svýma rukama živiti, musily i ty dívky dělati na sebe — celé jaro i léto všecky tři kopaly v zahradách a v poli žaly, a v zimě předly koudel.
Byl jeden zakletý mlýn, ale nemohl v něm nikdo zůstávat, proto že do něho vždycky přicházela nějaká vlčice. Jednou přišel do toho mlýna nějaký voják na nocleh.
Za modrými vodami, za příkrými horami žili cař a cařice. K starosti dal jim pán Bůh pro potěšení děťátko jediňátko, krásnou dcerušku.