Kdysi dávno žil byl jeden chudý chalupník a ten měl tři syny. Nejstarší dva byli pilní pracanti a otci pomáhali. Ale nejmladšího matka stále ochraňovala a otci zakazovala brát ho k práci. A jak už to tak bývá, vyrostl z něj ničema a lenoch, který by celý svůj život jen prolenošil.
Žili byli staříček se stařenkou a ti měli jediného syna. Samé potěšení jim dělal, protože to byl chlapec velice hodný a pracovitý. Ale i tak velkou radost ze života neměli, protože je trápila chudoba, ani svého synka neměli čím krmit.
Jednou večer se šly tři sestry koupat k jezeru. Když si dosyta zaplavaly a vody si užily, vylezly na břeh. Dvě starší se začaly oblékat, ale nejmladší sestra Lenka jen natáhla ruku ke své košilce, něco na ni zle zasyčelo. Podívala se lépe na svou košilku a to užovka jí vlezla do rukávu.
Bylo jednou jedno děvčátko, které bylo sirotek. A jak už to tak bývá, mají sirotkové špatné žití. Musela sloužit na statku, kde od rána do večera mlela pro selku zrní na ručním mlýnku. Ale děvče neznalo únavy. Chvílemi se zdálo, že už ani ruce nezvedne, jak bylo unavené, ale jen začalo zpívat, práce jí šla hned zase od ruky a po únavě nebylo ani stopy.
I stala se jednou taková nemilá věc. Ublížili psi nebohému, malému zajíčkovi. Když to zajíc se zaječicí zjistili, velmi se na psy rozhněvali a hned běželi k medvědovi, který byl lesním starostou, aby to všechno na psy požalovali.
Žil byl jednou velmi zámožný sedlák, ale byl lakomý až běda. Prý by z lidí i kůži sedřel, a proto u něj žádný čeledín dlouho nevydržel, každý se raději vydal do světa za lepším. I když milý sedlák sliboval hory doly, nikdo mu už nevěřil a do služby k němu nechtěl.
Žil byl jeden vlk a jedna ovce. Jednou se ovečka odtrhla od zbytku stáda a zabloudila v lese. A vlk ten je tam jako doma, a tak se náhodou oba potkali v lese, slovo dalo slovo a stali se z nich přátelé.
Jednoho večera zaklepal na vrata bohatého statku chudý pocestný, zda by zde nemohl přes noc hlavu složit. Bohatá selka ho dovnitř nepustila. „Kdybych každého měla hostit, nic by mi nezbylo! Jdi si svou cestou!” řekla. Cizinec šel tedy dál.
Jednou se pásl kůň na louce a v povzdálí seděl komár na větvičce keře. Kůň okusoval trávu, až došel ke keři. Jak komár koně spatřil, hned začal svou komáří písničku. Ale kůň se na něj ani nepodíval. „Hej ty, cožpak mě nevidíš?“ ptal se uraženě komár.
Žila, byla jedna stařenka a ta měla kohouta. Ten byl velký rváč a výtržník, že neměl na celém světě sobě rovného. Však i proto měl jen jedno oko a celý byl takový oškubaný. A protože doma na dvoře žil jen on sám, neměl se s kým prát, a proto každý den chodíval na cizí dvorky. Všechny jen napaloval. Tu naháněl kuřátko, tam zase skočil na slepici, až z ní peří lítalo. Dovoloval si i na domácí kohouty. A jakmile se s nějakým potkal hned z toho byl kohoutí boj bez pravidel.