Smutná a temná jako hrob byla jednou jedna krajina, neboť v ní boží slunce nikdy nezasvítilo. Ale byl tam jeden král, a ten král měl koně se sluncem na čele, a toho svého slunečného koně dal voditi po té tmavé krajině od jednoho konce ke druhému, aby tam lidé bydliti mohli, i svítilo se od něho na všecky strany všude, jako za nejkrásnějšího dne.
Za starých časů, když ještě Pán Ježíš a svatý Petr spolu chodili po světě, přišli taky jednou na večer k jednomu kováři a prosili o nocleh. Ten kovář je hned ochotně přivítal, hodil kladivo, jež držel v ruce pod nákovadlo a vedl je do světnice; na to pak šel a dal jim nastrojit dobrou večeři.
Bül jeden král a měl ceru, a von ji nemoh žádnej rozesmít, vona büla dycky smutná. Tak ten král poudali, hdo hudělá, aby se hvona zasmíla, že mu ji dějí. Tak von byl jeden pastýř a měl syna, říkali mu Jirka.
Byl jeden člověk velice chudobný na světě, a dostal chlapečka. Žádný mu nechtěl jíti za kmotra, že byl tuze chudý. Otec si povídá: „Milý Bože, tak jsem chudobný, že mi nikdo nechce posloužiti v té věci; vezmu chlapce, půjdu, a koho potkám, toho poprosím za kmotra, a jestli nepotkám žádného, kostelný mi přece snad poslouží.“
Byl jeden král a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu! víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místa jinému.
Bylo jednou malé hezké děvčátko, a to měl každý rád, kdo se na ně jen podíval. Ale nejradši je měla stará babička. Ta už ani nevěděla, jak by ještě mohla svoje děvčátko ještě víc potěšit.
Byl jeden chudý hoch sirotek, neměl otce ani matky, a aby se uživil, musel jít k někomu do služby. Dlouho chodil, nikde nemohl služby najít, až jednoho dne přišel k nějakému stavení o samotě pod lesem.
Byl jeden král, a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.