Žil byl jeden voják. A když dokončil svou službu, vydal se do širého světa. Šel tam, kam ho nohy táhly. Brzy ho však přepadl hlad, ale žádné vesnice ani město v blízkosti nebylo. I pomyslel si voják: „Kdybych alespoň někoho potkal! Možná, že by se o kousek soustíčka podělil!“
Sotva to dořekl, objevil se před ním na silnici stařeček a ptal se jej: „Copak, vojáčku, jsi tak smutný?“
„Jakpak bych nebyl smutný, když mi v břiše kručí! A v téhle samotě si ani nemůžu nic na zub koupit!“
„Vidíš, aspoň si máš za co jídlo koupit. Já nemám ani to. Nedal by si mi jeden penízek?“ optal se stařeček.
„Tu máš, však lakomý nejsem,“ odpověděl voják.
Stařeček vzal penízek od vojáka, strčil jej do kapsy a povídá: „Dívej se, nechceš tuto dýmku?“
„I hleďme,“ pookřál voják, „dýmka je vojákův nejlepší kamarád. Moc ti děkuju, stařečku. Buď zdráv!“ popřál mu voják, zapálil si dýmku a pokračoval v cestě.
Jde, pokuřuje si. Ale co to. V dýmce tabáku neubývá. „To je mi ale kouzelná věcička. Kdyby jsem tak dostal chleba, který bych nikdy nesnědl,“ pomyslel si a tu vidí, jak se před ním zjevil další stařeček a ptá se jej: „Proč jsi tak smutný? Co tě tak zarmoutilo?“
„Ale dědečku, mám dýmku a poslední penízek v kapse, ale nemůžu si za něj koupit nic k snědku a mám tuze velký hlad.“
„Já nemám ani to,“ odpověděl stařeček, „nedal by si mi ten poslední penízek?“
„No inu, lakomý věru nejsem. Tady máš!“
„Děkuji ti, vojáčku! Tady máš něco na oplátku,“ povídá stareček a podal vojáčkovi torbu. Ten uctivě poděkoval a vydal se ál na cestu.
„To byl ale divný stařík! K čemu je vojáku prázdná torba?“ Sotva vypustil tuhle myšlenku, uviděl před sebou velký vůz. A co vezl? Hory bílých bochníků, klobásy, pečené husy, pláty slaniny a kola sýra. Vedle vozu pohání koně starosta, který veze pánovo zboží na trh.
„Co je to za spravedlnost. Já mám jen prázdnou torbu a pán plný vůz jídla. Stačil by mi jen bochník chleba a kousek slaniny!“ A jen si na to pomyslel, bochník a kus slaniny samy skočily do torby. Voják se usmál, zavázal pevně mošnu a šel dál, kam ho nohy nesly. Až došel k panskému domu. Sám pán ho vyšel uvítat a pozval jej dovnitř, aby mu noclehu nabídl.
Vojákovi tohle všechno bylo podezřelé, ale ani slovem se nezmínil. Pán zavolal na sluhu a přikázal mu: „Odveď vojáka, ať si pohoví na měkké posteli. Ale dej pozor, nezapomeň zamknout!“ I podivil se voják pánovu rozkazu, ale zase nic neřekl. Sluha pustil vojáka do komnaty, zabouchl za ním dveře a otočil klíčem.
Voják se rozhlédl kolem dokola. Všude pořádek, čistě poklizeno a v koutě stála měkoučká postel. Otevřel torbu a chtěl se dosyta najíst, když tu uslyšel divné zvuky. I podivil se, kdo k němu jde na návštěvu.
Tu se rozletěly dveře a do komnaty vběhlo dvanáct čertů. Řvali jeden přes druhého: „Koho nám to pán dnes přichystal? Kýmpak vyplatil svou kůži?“
Ale voják se nedal zastrašit. Postavil se po vojensku do pozoru, přiložil dlaň k čapce a povídá čertům: „Dobrý večer přeji, vzácní hosté. Račte se, prosím, posadit za stůl a nabídněte si.“
„I kdepak, vojáčku, my neradi dojídáme zbytky s cizího stolu. Radši sníme tebe i s celou tvou výzbrojí!“ pravil nejstarší z nich.
Ani teď neztratil voják hlavu. Vytáhl z kapsy dýmku a řekl: „Nechcete si před jídlem trošku zakouřit? Jen si zapalte, dýmku mám nacpanou.“
„Dobrá,“ pravil stařešina čert, „můžeme si zakouřit. Stejně nám nikam neutečeš!“
„Ale dávejte pozor, tabák je hodně silný, asi celou dýmku nevykouříte,“ povídá jim voják.
A to starého čerta napálilo tak, že přikázal čertům, aby dýmku z rukou nepouštěli, dokud všechen tabák nevykouří. I posadili se čerti dokola a začali pobafávat dýmku jeden po druhém. Kouřili a bafali, ale tabáku stále neubývalo. Tu zakokrhal kohout, čerti vyskočili a v tu ránu byli pryč. Voják si vlezl do postele a tvrdě usnul.
Ráno přišel pán zkontrolovat, zda čerti vojáka vzali s sebou do horoucích pekel místo něj. A jak se podivil, když voják spal v posteli, ani škrábaneček neměl. A jen pokoj byl plný kouře. Pán vzbudil vojáka a ptá se jej: „Dobré ráno, jak si se vyspal?“
„Děkuji za optání, spal jsem tvrdě jako dub!“ odpověděl voják.
„A sen se ti nějaký zdál?“
„Ale zdálo se mi o nějaké nedobrotě,“ odpověděl voják, „přímo z pekla mě navštívilo dvanáct čertů, tlachali jsme o všem možném, i o vás. Nabídl jsem jim tabáčku, pokouřili si a pak zmizeli zpět do pekla.“
„Ty máš ale živé sny. Víš co, odpočiň si u nás ještě jeden den. Však nemáš na spěch!“
„Když jinak nedáte. Rád se vyspím pod měkkou peřinou,“ odpověděl mu voják.
Pán odešel a voják prospal celý den. Navečer vstal, rozložil na stole jídlo. Pojídal večeři a čekal na hosty. Úderem dvanácté se přihnali rozzuření čerti, vystrkovali drápy a zuby skřípali.
„Dnes už nás nenapálíš, človeče!“ křičeli, „nezbyde z tebe ani kousíček!“
„Dobře, ale dovolte mi stoupnout si doprostřed komnaty. Když už tedy chcete se mnou skoncovat, tak ať je to ráz naráz!“
Čerti se rozestoupili, voják se postavil doprostřed, zatřásl svou torbou a zvolal: „Až na jednoho, toho nejstaršího, všichni čerti do torby!“ A tu naráz byli všichni čerti v torbě, až na toho nejstaršího.
„Mám tu místo i pro tebe,“ pravil mu voják, „ale když mi doneseš tři pytle zlata, nechám tě na pokoji a tvé druhy pustím ven.“
„Tři pytle zlata za tucet čertů, to není tak drahé. Ale pán vymámil z našeho Lucifera všechno zlato. Slíbil, že za sedm let zaplatí svou kůží, ale už je třikrát sedm let pryč a on pořád uhýbá. Podstrkuje místo sebe tu žebráka, tu zase tuláka a teď za sebe nastrčil tebe.“
„Tak je to tedy!“ pronesl pomalu voják.
Vtom se tichounce pootevřely dveře a hned se zase zavřely. Voják si však všiml pána, který v noci spát nemohl. I zvolal voják: „I pána sem do torby!“ Dveře se otevřely a pán byl spolu s čerty uvězněn v torbě. Ta s sebou začala sama od sebe házet sem a tam, to se čerti radovali, že jim konečně sám pán padl do drápů.
A voják pravil stařešinovi: „Nu, pána už máte ve svých spárách, teď vykup svým brachům svobodu.“ Voják se ani nenadál a ležely před vojákem tři pytle vrchovatě napěchované zlatem, které čert posbíral pánovi v truhlících.
Ale než voják čerty na svobodu propustil, museli mu slíbit, že už mu nikdo z nich nikdy nepřijde na oči. A to mu čerti milerádi slíbili. A od těch dob začal voják žít v dostatku a blahobytu.