Byl jeden dědeček a jedna babička a neměli žádných dětí. „Jdi dědečku do lesa,“ řekla babička, „vysekej tam špalíček a udělej kolíbku: já budu ten špalíček kolíbat, zdali nebude z něho děťátko.“
Dědeček tak udělal a babička kolíbala špalíček a při tom zpívala:
Hajej, dadej, špalíčku!
uvařím ti kašičku,
dobrou ječnou, rosnou,
ovesnou i prosnou.
Babička se podívala a hle, špalíček už měl nohy; i zaradovala se a začala znova zpívat a zpívala dotud, až se z toho špalíčku udělalo děťátko. Dědeček i babička byli rádi, že jim dal pán Bůh k starosti radost a nevěděli, co s tím svým děťátkem dělat. Synáček rostl, i začal už rybičky lovit a pomáhat otci. I řekl mu: „Tatíčku! udělej mi stříbrný člunek a zlaté veslíčko.“ Otec udělal a synáček začal ryby lovit, a jak se najedl, lovil celý den. Matka mu vždycky přinášela oběd aneb večeři a volala:
„Synečku!
stříbrný člunečku,
zlaté veslíčko,
pojeď ke mně, mé srdéčko!“
Jakmile synáček uslyšel matčin hlas, přijel ku břehu, vzal jídlo, dal matce ryby a pak zase jel. Na dlouze, na krátce stalo se, že nějaká vědma z vedlejší vesnice, s Ivánkovými rodiči známá, začala babičce toho synáčka závidět a umínila si, že ho unese. I ustrojila oběd anebo večeři, šla potom k řece a začala taky tak volat, jako Ivánkova matka ho volala. Ale hlas její byl hrubý, a jeho matky hlásek tenounký; když pak Ivánek ji uslyšel, řekl: „Nevolá mne to matička, ale vědma!“ Vědma se rozzlobila, šla ke kováři a dala si taky takový hlásek udělat, jako Ivánkova matka měla; potom šla zase k řece a začala ho volat. Ivánek myslil, že to jeho matička, připlul ku břehu a vědma ho popadla i nesla si ho domů; a on nic neviděl, kam ho nese, protože byla tma.
Když si vědma Ivánka domů přinesla, řekla své dcerušce Helence: „Má dceruško! vezmi toho chlapečka, umyj ho a zavři do chlívku nachystej lopatu, upečeme ho v peci. Já pozvu svých kmotřiček, ať se přijdou podívat, jak se budeme mít, až Ivánka upečeme. Ivánek to všechno slyšel.
Vědma šla a dceruška udělala, jak matka poručila; potom vzala lopatu, co chléb sázejí, a řekla: „Ivánku, lehni si na lopatu, já tě pohoupám!“ Ivánek si lehl napříč; Helenka chtěla ho vstrčit do peci, ale viděla, že si lehl nedobře, řekla: „Sedni si na opak.“ A on řekl: „Ukaž mi to; nevím, jak si mám sednout.“ Helenka hloupá lehla si na lopatu a Ivánek šoupl ji do peci. I upekla se tam.
On mezitím utekl za ohradu a vylezl na javor a tam se posadil. Jakmile se vědma vrátila domů a nenašla nikoho, utíká na zahradu. Jak spatřila Ivánka na stromě, hned běžela domů, vzala sekeru a začala javor sekat, ale sekera se přelomila. I běžela ke kováři, a dala si udělat dva vozy seker. Kovář je udělal a ona je sem přivezla, i začala javor sekat; seká, seká, a všecky sekery se lámou, proto že javor byl silný; ale začal se už na kořeně viklat, div že neupadl. Ivánek se ohlíží a hle, tu letí stádo husí, i začal jich prosit:
Husy, husičky, labutě!
vezměte mě na své perutě;
doneste mě k otci, k matce,
dostanete jíst a pít,
budete se dobře mít.
A ty husy řekly: „Nechť tě druhé vezmou!“ Letí druhé a on též jich prosí; ty zase řekly, aby ho vzaly třetí. I třetí letí, a ty řekly, aby ho vzal houser, co letí na konci. Letí ten houser. Ivánek počal ho prosit, a houser ho vzal a odtud odnesl. A houser donesl Ivánka do té vsi, kde byli jeho rodiče, a posadil se s ním na střechu. Ivánek poslouchal komínem, co ve stavení dělají. Ivánkovy rodiče právě tehdáž obědvali a plakali pro něj, a on řekl: „Neplačte, tatíčku a matičko! já jsem tu.“ Když uslyšeli jeho hlas, vyběhli na dvůr, vzali jej dolů se střechy a byli velmi rádi, že zase našli svého synáčka.
On pak jim všecko pověděl, co a jak bylo. A tomu houseru dávali potom pěkně jíst a pít, a byli šťastně a vesele živi.