Sliby chyby

Jednoho dne se vydali myslivci na lov. Z dáli viděli vlka, který se plížil lesem. Vlk tušil, že je s ním zle. Lovci se pustili do honu za vlkem. Ten se dal na útěk. Nevěděl, kde by se před lovci schoval. Tu vidí po cestě kráčet čeledína ze statku. Vykračuje si to po pěšině, na zádech nese pytel a cep.

Vlk přiběhne k čeledínovi a kňučí, naříká, aby mu pomohl. Jinak přijde o život. Sliboval mu hory doly. Podrbal se čeledín za uchem. A že byl dobrák od kosti, vlkovi pomohl. „Dobrá schovám tě, vlez si do pytle!“ pravil vlkovi. Ten tak učinil. Čeledín pytel zavázal, hodil jej i s cepem na rameno a vydal se dál po pěšině.

Brzy jej dostihli myslivci a ptali se ho: „Neviděl jsi tudy běžet vlka?“ „Neviděl, jen pár ptáčků mi tu zpívá nad hlavou,“ lhal čeledín lovcům. Ti zmizeli hlouběji v lese, chtěli vlka dostihnout.

Čeledín ještě chvíli šel po lesní pěšině, pak zastavil, rozvázal pytel a vlka pustil ven. „Tak a teď tě sežeru!“ zařval na něj vlk. „Cožpak jsem ti život nezachránil? A místo poděkování si mě dáš k obědu?“ „Na zásluhy se rychle zapomíná. Světem vládne nevděk!“ pravil na to vlk. „To pravda není!“ nedal se čeledín. „Přesvědč mě o opaku!“ opáčil se na něj vlk, „dokaž mi, že všichni na světě nejsou stejní a já tě nesežeru!“

Plácli si spolu a vydali se do světa, aby pravdu zjistili. Tu potkali starou kozu, jak se sama pase na louce. „Kmotro kozo, jsi určitě moudrá, rozsuď nás! Zachránil jsem vlka před smrtí a on se mi chce odvděčit tím, že mě chce sežrat!“

„Nu, tak to na světě chodí!“ pravila kmotra koza, „Já jsem žila u svého pána deset let. Sloužila jsem mu dobře. Mléka měl dosti, i šest kůzlat jsem mu porodila. A jak jsem zestárla, chtěl mě nechat utratit. Tak jsem raději do světa utekla. Je tohle nějaký vděk?“

Čeledínovi bylo z toho vyprávění smutno, ale nechtěl se vzdát. „Pojďme dále. Najdeme ještě někoho moudřejšího!“ Šli tedy dále a narazili na starou kočku.

„Moudrá kočko,rozsuď nás! Zachránil jsem vlka před smrtí a on se mi chce odvděčit tím, že mě chce sežrat!“

„Vlk má pravdu! Světem vládne nevděk!“ pravila na to kočka, „léta jsem chalupníkovi v domě sloužila. Myší jsem pochytala stovky. Když měl chmury, předla jsem mu na klíně. A jak jsem zestárla a myší už jsem chytat přestala, vyhnal mě z chalupy. Cožpak to je nějaký vděk?“

„To se ví, že ne!“ pravil na to čeledín. „Vlku, pojďme ještě dále. Potkáme-li někoho a potřetí potvrdí tvou pravdu, můžeš mě doopravdy sežrat!“ Vlk souhlasil a šli dále. Tu jim přes cestu přeběhla liška. Čeledín se zaradoval, však o těchto tvorech se říká, že jsou velmi chytré. Ta určitě bude znát pravdu.

„Hej, lištičko! Zastav se na chvíli a pomoz nám! Rozsuď nás! Zachránil jsem vlka před smrtí a on se mi chce odvděčit tím, že mě chce sežrat!“ zavolal čeledín na lišku. Ta se zastavila v běhu, otočila se na dvojici a pravila: „Co si to vymýšlíte? Že by se tak velký vlk vlezl do tak malého pytle?“

Vlk se urazil: „To víš, že vlezl!“ Chvíli se všichni tři přeli a pak řekl vlk: „Když nevěříš, dívej se, však sama uvidíš!“ Vlk znovu vlezl do pytle, aby lišku přesvědčil. Čeledín pytel zavázal a hodil přes rameno.

„A co teď?“ optal se lišky. „Teď můžeš dát tomu nevděku za ponaučenou! Nevděk přece vládce světem!“ pravila mu liška. Čeledín pochopil liščin záměr. Vzal cep do rukou, aby vlka trochu postračil. Najednou se z pytle ozval nářek: „Smiluj se nade mnou, dobrý mládenče! Uznávám, máš pravdu! Byl jsem nevděčný! Vím – sliby, chyby! Ale teď slibuji, že tě nesežeru!“

Čeledín pustil vlka na svobodu a lišce se odvděčil kouskem šunky. Ne všichni na světě jsou nevděční!