Byl jednou na Dunaji nějaký pán, a měl svého rybáře. Jednou chtěl strojit hostinu, poručil rybáři, aby mu ve třech dnech tři bedny ryb dovezl.
Rybář chodil lovit první, druhý, třetí den — ale ani rybičky ulovit nemohl. Když pak třetího dne po poledni celý zarmoucený už domů se vrátit chtěl, připlul k němu na loďce pán v zeleném obleku i tázal se ho, proč je tak smutný?
Rybář mu pověděl, a pán řekl „Slib mi, co máš, o tom nevíš, a ještě dnes dosti ryb nalovíš.“ — „Co nevím, že mám, snadno pohřeším,“ myslil si rybář, a slíbil, a do večera nalovil ryb tolik, že je sotva čtyřmi koňmi na voze odvezli. „A víš-li, co jsi mi slíbil?“ ptal se ho potom pán. „Nevím,“ řekl rybář, „ale nechť je cokoli.“ Pán se usmál a řekl: „Věz, že tvoje žena je těhotná, a bude synka míti: toho’s mi slíbil, za dvacet let si pro něj sem přijdu.‘‘
A tak se taky stalo: rybářovi narodil se skutečně synáček. Když povyrostl, posílali ho do školy, a prospíval v učení tak, že by byl mohl svým časem za kněze vysvěcen býti. „Za kněze ho nedáme,“ řekli rodiče, „protože je zaslíben; ale dejme ho raději do černé školy.“ Když se v černé škole vyučil, věděl všecko, co bylo a co bude. Tehdy řekl otci svému: „Otče! už je čas, abychom šli.“ — „A kam?“ — „Což nevíte, komu jste mě před dvaceti lety slíbili, když jste tehdáž šli lovit ryb? Však nic se nebojte, jen pojďte za mnou; nic se vám ani mně zlého nestane!“
Když přišli k Dunaji, připlula zase ta loďka a v ní pán v zeleném obleku. Syn vstoupil do loďky, pán odstrčil, a loďka s oběma se potopila. Mezi tím, co rybář zarmoucen domů se vracel, dostal se jeho syn vodou do nějakého zakletého města v podzemí, kdež ani človíčka viděti nebylo. Měl hlad, nalovil si ryb, upekl je a najedl se, a potom usnul.
Tu se mu zdálo, aby šel na noc do zámku, tam aby se posadil za stůl, rozsítil svíce a čekal. I učinil tak. O půl noci otevřely se dveře a do pokoje se přivalil veliký had, postavil se proti mládenci a prosil: „Polib mne.“ Ale mládenec ho zaklel: „Odstup ode mne, ďáble! nemáš ke mně moci žádné.“ Na to had odešel.
Druhý den po polední zase usnul, i zdálo se mu, že by byl dobře udělal, kdyby byl toho hada políbil. Probudil se, umínil sobě, že tam zase půjde a hada políbí, přijde-li. O půl noci přivalil se ještě větší had, měl dvě hlavy, a postavil se proti němu, prosil opět: „Polib mne.“ Mládence obešla hrůza a zase jej od sebe zaklel.
Třetího dne zdálo se mu zas: „Dobře bys byl učinil, kdybys byl políbil hada!“ Když se probudil, umínil si, že ho políbí, byť i ještě byl strašnější. Z večera šel zase do zámku, sedl za stůl, rozsvítil svíce a čekal. O půl noci připlazil se had tříhlavý, ještě větší a strašlivější než předešle, sepnul se proti němu a prosil: „Polib mne.“ Mládenec naklonil se k němu, políbil ho. V tom okamžení udělala se z hada překrásná princezna. Byla to zakletá dcera pána toho zámku, a s ní ten zámek i celé město bylo vysvobozeno.
Otec i matka její přišli a přivítali jej s radostí velikou; otec pak řekl: „Dám ti své království i svou dceru, líbí-li se ti.“ Mládenec ovšem byl spokojen, ale jedno rmoutilo jej, totiž pomyšlení: „Mně se zde tak dobře daří, a můj otec na Dunaji myslí, že jsem se propadl do pekla. Kdybych mohl ještě jednou přijíti k otci svému na Dunaj, abych mu řekl, jak se mi vede, byl bych úplně spokojen!“ Na to mu princezna řekla: „Mám takovou věc, že bys lehko přišel k otci svému, jen kdybys potom se zase vrátil.“ Mládenec slíbil, že zase přijde, a panna se uvolila, že bude sedm let na něj čekat. Potom mu dala prsten a řekla: „Pohleď skrze ten prsten a mysli si, že bys byl rád u otce svého na Dunaji a budeš tam. A když potom budeš chtít ke mně přijíti, pohleď zase skrze ten prsten, a mysli si, že bys byl rád u mne. Ale ať ho nikomu neukážeš, sic o něj přijdeš, a pak se ztěžka kdy k nám dostaneš.“
Otec i matka velmi se radovali, že svého syna zase viděli zdravého; a musil jim obšírně vypravovat, co a jak se mu vedlo. Potom ho dovedl otec taky k svému pánu, kterému vždy ještě ryby lovil, a i tu se všichni radovali.
Ten pán měl dvě dcery, a řekl mu: „Zůstaň u nás: dám ti kus svého království a jednu svou dceru, bude-li se ti líbiti.“ On pak si myslil: „Mě tam očekává celé a větší království, a krásnější žena než tato. Ale což je? Zůstanu tu několik dní, však lehko se mohu zase dostati zpátky.“ — Jednoho dne šel s těmi dcerami na procházku a na cestě jim ten prsten ukázal i pověděl, jakou má moc.
Dcery si myslily: „Kdybychom jemu ten prsten mohly vzíti, potom by rád u nás zůstal!“ A posadily se s ním do stínu pod nějaký strom, uspaly jej a prsten mu vzaly; i nechaly ho potom v domnění, že jej ztratil po cestě. Zůstal u nich pět let a pak si umínil, že půjde toho podzemního města hledat. Šel, a přišel pozdě večer v lese do nějakého stavení, a prosil, aby ho tu nechali přes noc. Nebylo nikoho doma, než nějaká žena; ta řekla: „Ráda bych ti tu popřála noclehu; ale moji tři bratři jsou zloději, přijdou domů a okradou tě.“ — „Nic se neboj,“ řekl mládenec, „přines mi víno, budu tu na ně čekati.“
O půl noci přišli bratři domů: „Kdo jsi?“ — „Já sám nevím; jsem tulák, sem tam po světě chodím, protože musím.“ — „Kterého pak jsi rodu?“ — „Nevím; klátím se po světě neustále; nejsem nikde doma.“ — „Jak ti říkají?“ Mládenec věděl z černé školy, že ti tři zloději měli bratra a že ho ztratili; i jmenoval jim toho ztraceného bratra jméno a příjmení.
„Zajisté jsi ty náš vlastní bratr, kterého jsme před několika lety ztratili.“ — „Dost možná,“ odpověděl jim. I začali ho přemlouvati, aby zůstal s nimi a vychvalovali mu své zlodějské řemeslo. „A co jste dnes dostali?“ tázal se jich. — „Oj velmi mnoho, jako nikdy ještě. Dostali jsme střevíce, plášť a klobouk: kdo ty střevíce obuje, ujde za půl hodiny dvě stě mil; kdo ten plášť na se vezme, nikdo ho neuvidí; a kdo ten klobouk před sebe hodí, každá hora se mu otevře.“ — „Ale jest-li to taky pravda?“ — „Ovšem pravda!“ řekli a dovolili mu, aby toho sám na sobě zkusil. On pak maje na sobě klobouk, plášť i střevíce, skočil, až se země zatřásla a ten tam.
Nejprvé šel ke Slunci, kde vychází; myslil si: Slunce po všech horních svítí, bude zajisté také věděti cestu do města podzemního.“ Ale Slunce řeklo: „Neznám té cesty; musí to býti někde mezi horami v úzké dolině, kam nikdy nepřijdu. Ale Luna svítí po všech skulinách; jdi, zeptej se jí.“ Mládenec šel, kde Luna vychází, i tázal se jí, ví-li cestu do města podzemního? A Luna zase řekla: „Nevím; musí to býti mezi horami, kam nikdy nepřijdu. Ale jdi k Větru; on všemi skulinami proletuje, zajisté ti taky cestu poví.“ I šel tam, kde Vítr vychází, a tázal se opět, ví-li, kudy se jde do města podzemního? — „Kterak bych nevěděl?“ řekl Vítr; „zítra přede dnem tam zase půjdu: králova dcera se tam vdává; půjdu jim na svatbu foukat, aby jim nebylo příliš horko.“ A tak šli. Přišli k ohromným skalám. Vítr se prodral skulinou a mládenec za ním nemohl. I vzal klobouk a hodil jím o skálu, skála se otevřela a měl za Větrem cestu hotovou. K ránu byli v podzemním městě. Vítr šel na svatbu foukat a mládenec do kostela očekávat svatebčany.
Svatebčané přišli a kněz počal oddávati; v tom uhodil jemu mládenec po knize, až upadla na zem. „Z vás jeden musí míti veliký hřích na sobě,“ řekl kněz ženichovi a nevěstě, a ta hned vyznala, že slíbila svému osvoboditeli, že na něj bude čekati sedm let, a ty že ještě neprošly. Na to řekl kněz, že musí čekati do sedmi let, a prvé že si jiného nesmí vzíti. I tázal se jí, kterého by měla raději: toho neb onoho? — „Onoho,“ řekla, „kdyby přišel; ale vím, že ho nikdy více neuhlídám!“ I bylo to mládenci málo slyšet. Když se svatebčané rozešli, sundal se sebe v královském zámku plášť a hned ho tu poznali. Panna jej objala a řekla: „Hleď, právě dnes bych se byla za jiného vdala, kdyby mne vyšší moc nebyla vystřežila.“
Brzy na to měli spolu oddavky a po oddavkách bohatou hostinu. — A mně tam taky dali vína z řešeta, chleba ze sklenice a lopatou po hřbetě. Po té jsem šel domů.