Rozum a Štěstí

Jednou se potkalo Štěstí s Rozumem na nějaké lávce. „Vyhni se mi!“ řeklo Štěstí. Rozum byl tedy ještě nezkušený a nevěděl, kdo komu se má vyhýbat; i řekl: „Proč bych já se ti vyhýbal? Nejsi lepší než já.“

„Lepší je ten,“ odpovědělo Štěstí, „kdo víc dokáže. Vidíš-li tam toho synka od sedláka, co orá v poli? Vejdi do něho; a pochodí-li s tebou lépe než-li mnou, budu se ti pokaždé slušně s cesty vyhýbat, kdykoliv a kdekoliv se potkáme.“

Rozum k tomu svolil a vešel hned oráčovi do hlavy. Jakmile oráč ucítil, že má v hlavě rozum, začal rozumovat: „Copak musím já do smrti za pluhem chodit? Vždyť mohu taky jinde a snáz štěstí svého dosáhnout!“ Nechal orání, složil pluh a jel domů. „Tatínku!“ povídá, „nelíbí se mi to sedlačení; budu se raději učit zahradníkem.“ Tatínek řekl: „Což jsi se, Vaňku, pominul s rozumem?“ ale pak se rozmyslel a povídá: „Nu, když chceš, uč se s Pánem Bohem! Chalupu po mně dostane tvůj bratr.“ — Vaněk přišel o chalupu; ale nedbal na to nic, šel a dal se královskému zahradníkovi do učení. Zahradník mu ukazoval jak a kdy má co dělat, ale brzy Vaněk dělal všecko po svém. Nejprve byl zahradník rozmrzelý, ale pak když viděl, že se tak všecko daří a lépe, než by to udělal sám, byl spokojený. „Vidím, že máš více rozumu než-li já,“ řekl, a nechal už Vaňka zahradničit, jak sám chtěl.

V nějakém čase zvelebil Vaněk zahradu tak, že král z ní měl veliké potěšení a často se v ní s paní královou a se svou jedinou dcerou procházel.

Ta královská dcera byla panna velmi krásná, ale od dvanáctého svého roku přestala mluvit, nikdo ani slova od ní neslyšel. Král se proto velice rmoutil a dal rozhlásit: kdo způsobí, aby zase mluvila, že bude jejím manželem.

I hlásilo se mnoho mladých králů, knížat a jiných velkých pánů, jeden po druhém; ale jak přišli, tak zas odešli: žádnému se nepodařilo způsobit, aby promluvila. „A proč bych já taky svého štěstí nezkusil?“ pomyslil si Vaněk; „kdo ví, nepodaří-li se mi ji k tomu přivést, aby odpověděla, když se budu ptát?“

I dal se hned ke králi předvést, a král se svými radami dovedl ho do pokoje, své dcery. Když Vaněk s králem a s těmi radami do jejího pokoje vstoupil, dělal, jako by princeznu ani neviděl; Princezna měla malého pejska u okna i obrátil se k němu a povídá: „Slyšel jsem, psíčku, že jsi velmi čiperný, a jdu k tobě o radu poprosit. Byli jsme tři tovaryši: jeden řezbář, druhý krejčí, a já. Jednou jsme šli lesem a museli jsme v něm přes noc zůstat. Abychom před vlky byli v bezpečí, udělali jsme si oheň a domluvili jsme se, aby jeden po druhém hlídal. Nejdříve hlídal řezbář, a pro ukrácení chvíle vzal špalík a vyřezal z něho pěknou panenku. Když byla hotová, probudil krejčího, aby ten zase hlídal. Krejčí, když viděl dřevěnou panenku, ptal se, co to? — „Jak vidíš,“ řekl řezbář: „byla mi dlouhá chvíle a vyřezal jsem ze špalíka panenku: bude-li tobě taky dlouhá chvíle, můžeš ji ošatit.“ Krejčí hned vyndal nůžky, jehlu a nit, střihl na šaty a dal se do šití; a když byly šaty hotové, panenku přistrojil. Potom zavolal na mě, abych já šel hlídat. I ptám se ho taky, co to máš? — ,,Jak vidíš,“ řekl krejčí, „řezbáři byla dlouhá chvíle a vyřezal ze špalíka panenku, a já z dlouhé chvíle jsem ji ošatil: a bude-li tobě taky dlouhá chvíle, můžeš ji třeba naučit mluvit.“ I naučil jsem ji skutečně do rána mluvit. Ale ráno, když se moji kamarádi probudili, chtěl každý tu panenku mít. Řezbář povídá: „Já ji udělal.“ Krejčí: „Já ji ošatil.“ A já jsem si taky svého práva hájil. Pověz mi tedy, psíčku! komu z nás ta panenka náleží?“ — Psíček mlčel; ale místo psíčka odpověděla princezna: „Komu by jinému náležela než tobě? co do řezbářovy panenky bez života? co do krejčova ošacení bez řeči? tys jí dal nejlepší dar: život a řeč; a proto právem tobě náleží.“

„Samas o sobě rozhodla,“ řekl Vaněk: „i tobě dal já zase řeč a nový život, a proto mi taky právem náležíš.“

Tehdy řekl jeden královský rada: „Jeho Milost Královská dá tobě hojnou odměnu, že se ti podařilo dceři jeho rozvázat jazyk: ale vzít si ji nemůžeš, jsi prostého původu.“ A král řekl: „Jsi prostého původu, dám tobě místo své dcery hojnou odměnu.“ Ale Vaněk nechtěl o žádné jiné odměně slyšet a řekl: „Král slíbil: kdo způsobí, aby dcera jeho zas mluvila, že bude jejím manželem. Královské slovo je zákon; a chce-li král, aby jiní ctili jeho zákonů, musí je sám napřed ctít. A proto mi král musí svou dceru dát.“

„Pochopové, svažte ho!“ volal ten rada; „kdo praví, že něco král musí, uráží Milost Královskou a života není hoden. Vaše Královská Milost rač poručit, ať je ten zločinec popraven.“ A král řekl: „Ať je popraven!“

Ihned Vaňka svázali a vedli na popravu. Když přišli na místo popravy, už tam na ně Štěstí čekalo, i řeklo tajně Rozumu: „Hle, jak ten člověk s tebou pochodil: až má přijít o hlavu! ustup, ať já vejdu na tvé místo.“ Jakmile Štěstí do Vaňka vstoupilo, přelomil se katovi meč u samého jilce, jako by jej byl někdo přestřihl; a než-li mu zase přinesli jiný, přijel z města na koni trubač, jako by letěl, troubil vesele a točil bílou korouhvičkou, a za ním přijel pro Vaňka královský kočár.

A to bylo tak: Ta královská dcera řekla potom doma otci, že Vaněk přece jen pravdu mluvil a že královské slovo se nemá rušit, a je-li Vaněk prostého původu, že ho král snadno může knížetem udělat. A král řekl: „Máš pravdu, ať je knížetem!“ Ihned pro Vaňka poslali královský kočár a radu, který krále na Vaňka popudil, ze zámku vyhnali.

A když potom Vaněk a ta královská dcera spolu jeli, potkali tou cestou Rozum; a když Rozum viděl, že by se musel potkat se Štěstím, sklopil hlavu a utíkal stranou, jako by ho polil.

A od té doby prý Rozum, kdykoli se má potkat se Štěstím, zdaleka se mu vyhýbá.