V Libenicích v ovčárně zdržoval se taky Raráš, ale tu mu říkali Šetek. Vypadal jako malý klouček, jen že měl na rukou i na nohou pazourky; a mnoho veselých kousků si tam o něm vypravovali.
Rád škádlíval psy, kočky a moráky (krocany), a taky pacholkům a děvečkám nikdy nic dobrého neudělal, a kde co potají kutili, všecko vyzradil. Proto taky čeládka psí hubu měla na něj, ale bála se mu něco dělat, aby se nepomstil; a taky hospodář ovčák nic nedal na něj dopustit, a to proto, že za ten celý čas, co Šetek byl v ovčárně, žádná ovce ani nezastonala.
V zimě sedával Šetek obyčejně na kamnech, ohříval se; a když děvečka do světnice přinesla plevy, aby je spařila, vždycky jí z kamen do škopka na ně skočil, říkaje: „Šup na plevky!“
Ale jednou zle se popálil. Děvečka přinesla škopek jak obyčejně; ale venku do něho nalila vařící vody a jen povrchu plevami posypala. „Šup na plevky!“ povídá si Šetek, a hup! ale v tom okamžení byl zas už venku ze škopku, křičel a svíjel se bolestí — a čeládka se smála, až okna řinčela.
Ale Šetek toho děvečce nedaroval. Jednou, když lezla na půdu po žebříku, zapletl jí do něho tak, že ji musili přijít na pomoc, a měli co dělat, aby ji z žebříka zas vypletli!
V létě spávali ovčákovi čeledínové i na půdě. Jednou v noci tam přišel taky Šetek, vylezl do půl žebříka a škádlil psy, co tu pod poklopem leželi na dvoře. Nastrkoval jim jednu nožku po druhé a pokřikoval neustále na ně;
„Jedna nožka— dvě nožky!
za kterou mě chytíš?“
Psi štěkali, mohli se vzteknout. Pacholky potom už mrzelo, že jim nedává pokoj; jeden vstal, vzal otep slámy a na Šetka ji hodil, i shodil jej tou otepí s žebříku dolů. Psi hned na něj a zle ho přivítali, sotva že jim vyvázl ze zubů. Pacholek věděl, že ho pomsta nemine, a proto se měl před Šetkem na pozoru, z daleka se mu vyhýbal; ale nic mu to nebylo platno.
Jednou pásl u louky na občinách a sedl si na louce na kupku sena. Najednou strhne se mu nad hlavou šumot a než se vzpamatoval, měl celou kupku sena do vlasů zamotanou. Pacholek dal se do křiku, sekáči se sběhli, ale dělej co dělej, seno mu z vlasů nemohli vyplést; tak mistrně bylo jedno s druhým stočeno. Pacholek musil si dát hlavu do hola ostříhat. A když potom zase na pastvu hnal a přišel na občinách pod planou hrušku, seděl na ní na vršku Šetek, strouhal mrkvičku a posmíval se jemu:
„Holej — holej! — holej!“