V Běcharech byl jeden sedlák, kterému říkali kmotr Palička. Ten jednou šel do Kopidlna na trh a našel v poli pod hruškou kuře; bylo černé a zmoklé, třáslo se zimou a típalo.
Kmotr Palička je vzal pod plášt a dal doma za kamna, aby uschlo, a pak je pustil na dvůr mezi jiné slepice. V noci, když už všechno spalo, slyší najednou Palička v komoře něco šramotit, a hned na to nějaký pronikavý hlas napůl člověčí, napůl slepičí řečí: „Pantáto! přinesl jsem vám brambory!“
Hospodář skočil z postele a běžel do komory, co to? I vidí ohnivé kuře a tři hromádky brambor; kuře lítalo z hromádky na hromádku. — „Fí, neplecho!“ odplivnul sedlák uleknutím, bouchl dveřma a šel si zas lehnout; ale starostí nemohl do rána spát, už věděl, co si domů přinesl. Ráno pak, když se rozednilo, všechny ty brambory do hnoje vyházel.
Druhou noc zase slyší: „Pantáto přinesl jsem vám pšenici, žito, ječmen!“ — Sedlák se už nešel dívat, co to? ale třásl se strachem jak osyka, i neustále se modlil: „Vysvoboď nás od zlého!“ A jakmile začalo svítat, vzal lopatu a zas to obilí všecko vyházel a vymetl, aby tam ani zrnka nezůstalo. Byl celý zarmoucený; nevěděl, jak si pomoci, a taky se bál, aby si toho ze sousedů nikdo nevšimnul. Ale sousedé si toho přece jen všimli: viděli v noci něco k Paličkovům do stavení lítat a ve dne zpozorovala sousedka taky to černé kuře na dvoře mezi slepicemi.
Tu hned byla po vsi jedna řeč: že kmotr Palička se zadal čertu. Někteří povážlivější kroutili hlavou; od jakživa ho znali za bohabojného i za poctivého, a umínili si, že mu dají výstrahu. Přišli tam, a on jim upřímně všechno pověděl, co a jak, i žádal je, aby mu poradili, co dělat? — „Jaká rada?“ povídá jeden mladý sedlák, „zabijte tu potvoru!“ a hned sám popadl polínko a po kuřeti jím uhodil. Ale v tom okamžení mu vskočilo kuře na hřbet a tak ho tepalo jako polenem, a při každé ráně volalo:
„Já jsem Raráš! — Raráš! — Raráš!“
Potom radili někteří Paličkovi, aby se odtud jinam přestěhoval, že Raráš zůstane v tom stavení. Sedlák se toho hned chytil a hledal kupce: ale nikdo mu stavení s Rarášem nechtěl koupit; Palička si pak zas umínil stůj co stůj, že se Raráše musí zprostit. Prodal obilí, dobytek i všecko, čeho nevyhnutelně nepotřeboval, i koupil si jiné stavení v druhé vsi a stěhoval se tam. A když potom už naposledy přijel s vozem a škopky, necky, brány a jiné takové nářadí naložil, šel a sám si své doškové stavení zapálil — bylo na samotě a nikomu se nemohla stát škoda.
Potom práskl bičem a chtěl jet; zatím se ještě jednou ohlídl na své stavení, jak chytalo, a povídá: „Shoř si tam, neplecho! — za to místo přec ještě něco utržím.“ — „Che-che-che!“ ozvalo se něco vzadu na voze. Palička koukne — na hrabici tam sedělo to černé kuře, zatřepalo křídly a začalo si zpívat:
„Už se stěhujem, už tu nebudem,
už tu nebudem, už odtud půjdem;
už tu nebudem, už se stěhujem,
už se stěhujem: jinde krást budem!„
Kmotr Palička zůstal, jako by ho byl hrom omráčil. Už nevěděl, co si počít. Potom jemu připadlo, zdali by si Raráš nedal říci a sám neodešel, kdyby jej dobře krmil? I nařídil ženě, aby mu dávala talíř dobrého mlíka a tři buchty k tomu. Raráš se měl dobře, ale nezdálo se, že by se chtěl odtud hýbat.
Jednou na večer přijel pacholek z pole domů a vidí na schodech ty tři buchty, co tam selka položila Rarášovi. Měl hlad, přitočil se a jednu snědl. „Lepší, když já je sním, nežli ta obluda,“ povídá sobě sám. Ale v tu chvíli už mu seděl na zádech Raráš a křičel:
„Jedna bušta! — druhá bušta! —
třetí buštu Vašek sněd!“
A při tom pokaždé jemu takovou ránu vsadil do zad, že pacholek měl ještě dlouho potom modřiny. Ráno když Palička vstal a šel pacholka budit, našel ho celého stlučeného, sotva že se mohl hýbat. A když se dověděl, co a jak, šel Rarášovi a prosil ho, aby se od něho vystěhoval, sice žádný pacholek nebude chtít u něho sloužit. — „Che, che, che!“ zachechtal se Raráš a řekl:
„Dones mne tam, kde’s mne vzal,
Nebude mi tebe žal!“
Sedlák vzal hned na sebe plášť a dones kuře zas pod tu hrušku, kde je našel, a Raráš potom už ho nechal.