Jednou přiletěl vrabec na panský dvůr a začal klovat zrní. Poskakoval si to po trávě, zrníčko po zrníčku sezoboval. Ale za rohem na něho šíhal hospodářův kocour. Najednou vyskočil a lapl vrabce.
„To dnes bude lahodná snídaně!“ zaradoval se kocour. „To mne chceš sníst?“ zaštěbetal vrabec. „A k čemu jinému bych tě měl?“ zasmál se kocour a už se chystal vrabce sníst.
„Že ti není hanba, kocoure! Vždyť ses před jídlem ani neumyl!“ ponaučoval vrabec kocoura, „copak nevíš, že tvůj pán i paní se nejdříve umyjí a teprve potom snídají?“
„Inu, to je svatosvatá pravda!“ řekl kocour a zdvihl tlapku, aby si pěkně umyl tlamičku a mohl už vrabce konečně sníst. Vrabčák se dlouho nerozmýšlel. Jak kocour nadzvedl tlapku, hned z pod ní uskočil a uletěl pryč.
Kocour se strašlivě rozzlobil. „Počkej, až tě chytím příště, to už mne neoklameš!“ křičel za vrabcem kocour, „ať si to lidé dělají jak chtějí! Já budu nejdříve snídat a teprve potom se budu mýt!“ A od té chvíle se všechny kočky a kocouři na celém světě myjí až po jídle.