Na počátku světa byl zlatý, šťastný věk: země vydávala všeho hojnost bez všelikého přičinění lidského, chléb vyrůstal na stromech a klasy pšeničné byly na půl sáhu dlouhé. Lidé tehdáž byli dobří, ale potom znenáhla se pohoršili a stali se zlými.
Tehdy se Bůh rozhněval na svět a umínil sobě ho zkazit. I počalo silně pršet a pršelo bez ustání, až celá země vysoko byla pokryta vodou. Lidé se všichni utopili a jen čtyři zůstali na živu. O třech nikdo nic neví, jak se zachovali; ale o čtvrtém toto se vypravuje: Na jedné vysoké hoře byl vinný kmen, a dosahoval vrcholem až do nebe. Toho kmenu se ten člověk chytil a začal po něm lézti nahoru. Bůh to viděl a byl rád, že člověk hledá pomoci na stromě jemu posvěceném i smiloval se nad ubohým. Brzy potom začala voda zas odtékati a země schnout. I musel ten člověk slíbit Kurentovi, ochránci svému, že bude vždy potom ochraňovat svaté byliny a plodů rád jíst.
Ty byliny byly: vinný kmen a pohanka. Ten člověk vzal v jednu ruku kmen a v druhou stéblo pohanky a šel po širokém světě hledat sobě sídla. I usadil se na březích Jaderského moře. Z vinného kmenu, kterýž nesl v ruce, usekl prut a vstrčil jej vší mocí do země, až se celá otřásla. A tu také zasil pohanku. Potomci jeho rozšířili se po Krajině; a proto Krajinci po dnešní den větším dílem se živí pohankou. Ti čtyři lidé, kteří se v povodni zachovali, rozešli se potom v čtyři strany světa, a zemi opět zlidnili.