Bylo nebylo, v jedné malé vesničce žil mladý pastýř jménem Ondřej. Jednoho dne, když hnal svá stáda podél bublajícího potoka, došel k jezírku obklopenému liliemi. Zastavil se, protože nad jezírkem spatřil tři zářivé bytosti, jakoby létající na křídlech měsíčního svitu.
Když se přiblížil, uviděl, že to nejsou ptáci, nýbrž krásné víly, které si odkládaly zářivé pláště. S elegantní lehkostí vstoupily do vody, smály se a hrály si. Po chvíli oblékly své pláště, proměnily se zpět ve svítící bytosti a zmizely ve večerním nebi.
Ondřej nemohl zapomenout na tu nejmladší a nejkrásnější z víl. Její zlaté vlasy a smích, který zněl jako cinkání zvonků, ho okouzlily. Ale jak by mohl získat někoho tak magického? Smutek se usadil v jeho srdci, což si brzy všimla jeho stará matka.
„Proč jsi tak posmutnělý, Ondřeji?“ ptala se. Když jí pastýř vše vypověděl, matka se zamyslela a poradila mu: „Pokud víla ztratí svůj plášť, nemůže bez něj létat. Schovej ten její, a nebude mít jinou možnost než zůstat s tebou.“
Ondřej si vzal radu k srdci a další čtvrtek se skryl u jezírka. Když se objevily tři víly a opět odložily své pláště, rychle sebral plášť té nejmladší a pevně ho ukryl pod svůj kabát.
Když se víly vracely z vody, nejmladší zjistila, že její plášť zmizel. Naléhavě prosila Ondřeje: „Prosím tě, vrať mi můj plášť! Bez něj nemohu domů!“ Ale Ondřej odmítl a místo toho ji požádal, aby zůstala s ním.
Ondřej přivedl vílu, kterou pojmenoval Liliana, do své vesnice. Navzdory počátečnímu smutku si víla zvykla a brzy mezi nimi vznikla láska. Ondřej a Liliana se vzali a jejich štěstí bylo úplné, když se jim narodily dvě krásné děti.
Po letech Liliana Ondřeje poprosila: „Prosím tě, jen jednou mi ukaž můj liliový plášť. Slíbuji, že ho nikam neodnesu.“ Ondřej, oslepen láskou, svolil. Přinesl plášť a ukázal ho Lilianě.
Jakmile se pláště dotkla, její oči se zaleskly a proměnila se zpět v zářivou bytost. Podívala se na Ondřeje s něhou a smutkem. „Děkuji ti za lásku a za naše děti, ale má podstata mě volá zpět.“ A s těmito slovy zmizela v záři světel, které se rozplynuly na noční obloze.
Ondřej zůstal s dětmi, které mu Liliana zanechala. Každý večer se díval na hvězdy a doufal, že ji jednoho dne opět uvidí. Ale Liliana se již nikdy nevrátila. Ondřejův příběh se však stal legendou, kterou vyprávěli lidé po generace, kdykoliv se lilie na jezírku zaleskly ve svitu měsíce.