Byl jeden kovář, co se zamýšlel nad tím, jak vlastně vypadá Bída, protože on sám ji nikdy nepotkal. „Hm,“ zamumlal, „říkají, že na světě je Bída, ale já jsem ji nikdy neviděl. Rozhodl jsem se jí vyhledat.“ Připravil se na cestu, dal si doma poslední doušek piva a vydal se hledat Bídu.
Na své cestě potkal krejčího a pozdravil ho: „Pozdrav pán Bůh!“ Krejčí odpověděl: „Dejž to pán Bůh! Kam jdeš, kováři?“ Kovář odvětil: „Víš co? Pořád se mluví o tom, že na světě je Bída, ale já ji nikdy neviděl. Tak jsem se rozhodl ji jít hledat.“ Krejčí přikývl a odpověděl: „Zajímavé, taky se mi vede dobře a Bídu neznám. Můžeme ji hledat spolu.“
A tak se oba vydali na cestu. Prošli hustým, tmavým lesem, kde našli malou pěšinku. Šli po ní tak dlouho, až přišli k velkému stavení. Už byla noc a neměli kam jít. „Půjdeme dovnitř,“ rozhodl kovář.
Když vešli dovnitř, nikoho tam nenašli. Bylo tam pusto a temno. Sedli si a čekali. Po chvíli přišla vysoká žena, chudá, křivá a s jedním okem. „Aha!“ pronesla, „hosté v mém domově. Vítám vás.“ Kovář a krejčí jí poděkovali: „Děkujeme, babičko! Přišli jsme k tobě na nocleh.“ Žena se uchechtla a odpověděla: „Dobře, budu mít co na večeři!“
Náš dvojici přemohl strach. Žena šla pro dříví, založila v peci oheň a poté popadla krejčího a šup s ním do peci. Kovář seděl jak přibitý, nemohl se ani pohnout a přemýšlel, co dělat. Jak se asi zachránit? Žena pak vyndala pečeného krejčího a začala večeřet.
Kovář se otočil k peci a řekl: „Babičko, já jsem kovář.“ Žena se na něj podívala: „Co umíš dělat — kovat?“ Kovář přikývl. Žena zauvažovala a pak navrhla: „Tak mi ukovej oko.“ Kovář přikývl: „Dobře, ale budu potřebovat provaz, abych tě mohl svázat, protože jinak bys ani ty na místě to kování nevydržela.“
Žena přinesla dva provazy, jeden tenký a druhý tlustý. Kovář ji svázal tenkým provazem, ale když se žena převalila na zemi, provaz se přetrhl. Kovář potom vzal tlustý provaz a dobře ji svázal. Když se žena opět převalila, provaz udržel. Kovář pak vzal rozpálené šídlo, nasadil ho ženě na zdravé oko a udeřil na něj obuchem své sekyry. Žena se převalila, provaz přetrhla a vyskočila na práh dveří.
„Ha, ty padouchu! Teď už mi neutečeš,“ zařvala žena. Kovář si uvědomil, že to znovu nevypadá dobře a začal přemýšlet, co dělat dál. Potom přišly z pole ovce; žena je dovedla do svého domu na noc. Kovář zůstal s nimi.
Ráno začala žena pouštět ovce ven. Kovář si vzal kožich, obrátil ho srstí navrch a oblékl se do něj, jako by byl ovce. Žena ovečky pouštěla po jedné ven a když přišla na řadu ‘ovečka’ kovář, vyhodila ho také ven. Jakmile byl venku, vstal a řekl: „S pánem Bohem, Bído! Zažil jsem od tebe dost zla, teď mi už nic neuděláš.“
Žena na něj syčela: „Počkej! Ještě tě dostanu!“ Kovář se vydal zpátky do lesa, když tu spatřil ve stromě sekyru se zlatou rukojetí. Snažil se ji vzít, ale když se jí dotkl, ruka mu k ní přilepila a nemohl se uvolnit. V tom spatřil ženu, jak se blíží a volá na něj: „Hleď! Neušel jsi mi.“ Kovář vytáhl nůž, který měl v kapse, a začal řezat svou ruku. Když se mu podařilo uříznout si ruku, utekl.
Když se vrátil do své vesnice, začal ukazovat svou uříznutou ruku a vyprávět, že konečně potkal Bídu. „Podívejte se, jak vypadá Bída,“ říkal. „Přišel jsem o ruku, a můj kamarád krejčí? Ten už tady vůbec není, tu Bída ho snědla.“