Žil jednou jeden čeledín, který se vydal do světa hledat službu. Byl to chlapec velmi pracovitý, ale službu si našel u zlé hospodyně. Nic jí nebylo po chuti, nic se jí nelíbilo. Čeledín mohl pracovat od rána do večera, ruce mít samý mozol, třeba až do krve rozedrané, ale selka si vedla pořád svou a pořád po čeledínovi pokřikovala: „Ty hastroši chlupatý! Šeredo nemytá! Kůže líná!“ A tak to bylo pořád dokola.
Kdysi dávno žil jeden sedlák spolu se svou ženou a třemi syny na okraji lesa v malé chaloupce. Dva nejstarší byli velmi chytří, ale ten nejmladší byl hloupý prosťáček. Na co sáhl, to prý pokazil a cokoliv řekl, byla pro všechny hloupost. Byl lidem jenom pro smích a ti jej za hlupáka měli. A kdo by hlupáka bral vážně a s úctou?
Kdysi dávno žil starý muž a měl tři syny. Věděl, že už mu na světě moc času nezbývá a tak rozdělil všechno co měl na tři stejné díly a zavolal si své syny k sobě a pravil jim: „Až na tomto světě nebudu, starejte se jeden o druhého. Každý si vemte svůj díl a užijte jej v dobré vůli.“
Kdysi dávno žil byl jeden chudý chalupník a ten měl tři syny. Nejstarší dva byli pilní pracanti a otci pomáhali. Ale nejmladšího matka stále ochraňovala a otci zakazovala brát ho k práci. A jak už to tak bývá, vyrostl z něj ničema a lenoch, který by celý svůj život jen prolenošil.
Žili byli staříček se stařenkou a ti měli jediného syna. Samé potěšení jim dělal, protože to byl chlapec velice hodný a pracovitý. Ale i tak velkou radost ze života neměli, protože je trápila chudoba, ani svého synka neměli čím krmit.
Jednou večer se šly tři sestry koupat k jezeru. Když si dosyta zaplavaly a vody si užily, vylezly na břeh. Dvě starší se začaly oblékat, ale nejmladší sestra Lenka jen natáhla ruku ke své košilce, něco na ni zle zasyčelo. Podívala se lépe na svou košilku a to užovka jí vlezla do rukávu.
Bylo jednou jedno děvčátko, které bylo sirotek. A jak už to tak bývá, mají sirotkové špatné žití. Musela sloužit na statku, kde od rána do večera mlela pro selku zrní na ručním mlýnku. Ale děvče neznalo únavy. Chvílemi se zdálo, že už ani ruce nezvedne, jak bylo unavené, ale jen začalo zpívat, práce jí šla hned zase od ruky a po únavě nebylo ani stopy.
Daleko za sedmi horami a sedmi řekami ležel starobylý hrad, vypínající se na vrcholu temného kopce jako starý strážce zapomenutých časů. Hrad byl domovem mnoha tajemství, ale nejzvláštnější ze všech bylo strašidlo jménem Gustav. Na rozdíl od ostatních strašidel, která brouzdala po hradě v noci, hledající koho vystrašit, Gustav miloval klid. Jeho dny byly plné četby knih o dávných civilizacích a poslechu klidných melodií na starém gramofonu.
I stala se jednou taková nemilá věc. Ublížili psi nebohému, malému zajíčkovi. Když to zajíc se zaječicí zjistili, velmi se na psy rozhněvali a hned běželi k medvědovi, který byl lesním starostou, aby to všechno na psy požalovali.
Žil byl jednou velmi zámožný sedlák, ale byl lakomý až běda. Prý by z lidí i kůži sedřel, a proto u něj žádný čeledín dlouho nevydržel, každý se raději vydal do světa za lepším. I když milý sedlák sliboval hory doly, nikdo mu už nevěřil a do služby k němu nechtěl.