Jednoho dne se vydali myslivci na lov. Z dáli viděli vlka, který se plížil lesem. Vlk tušil, že je s ním zle. Lovci se pustili do honu za vlkem. Ten se dal na útěk. Nevěděl, kde by se před lovci schoval. Tu vidí po cestě kráčet čeledína ze statku. Vykračuje si to po pěšině, na zádech nese pytel a cep.
Největším životním darem je láska. A ta, která trvá celý život, je ze všech nejvzácnější. O jedné takové je i tahle pohádka.
Před dávnými a dávnými lety stála na břehu jezera prostá chaloupka. Žil v ní chudý rybář se svou ženou. Dětí neměli. Celý svůj život se věnovali rybaření. Muž byl povahy klidné, lidé ho za jeho dobrotivost měli rádi. Jeho žena byla svárlivá a věčně nespokojená, ale pracovitá byla velice.
Žil v jedné malé vesničce starý kovář Vojta a ten po večerech sedával pod starou vrbou u rybníka a vypravoval nejen dětem pohádky a tajemné příběhy. Jednou k večeru se zase všichni sešli a starý kovář vypravoval příběh o vodníkovi, který žije v jejich rybníce.
Žila byla na horách chudá vdova a ta měla tři dcery. Jednoho dne si je k sobě zavolala: „Jsem už stará a nemocná. Nemohu vás uživit. Musíte do služby.“ Dívčiny se radily, žádné se pryč z chalupy nechtělo. Nakonec nejstarší Baruška se vydala do služby.
Už je tomu mnoho let kdy žil starý převozník. Každého dne převážel lidi přes řeku na druhou stranu a tím si obstarával své živobytí. Ale časem jeho pramice zchátrala a lidi se už báli do ní sednout a starý převozník neměl na novou, tak se bída do jeho chalupy přihnala.
Jednou přiletěl vrabec na panský dvůr a začal klovat zrní. Poskakoval si to po trávě, zrníčko po zrníčku sezoboval. Ale za rohem na něho číhal hospodářův kocour. Najednou vyskočil a lapl vrabce.
Šel jednou pán na své robotníky dohlédnout, zda svou práci dělají dobře a nijak ji nešidí. Vyšel tedy ze svého statku směrem k polím. Tu se k němu přidal kulhavý čert a vykračoval si to s ním po pěšině mezi poli. Pán se nejprve polekal, ale potom mu řekl: „Víš co, pojď se mnou. Aspoň robotníci uvidí, že sám čert je mým kamarádem a budou se mě bát ještě víc.“
Žil byl kdysi dávno velmi zámožný mlynář, ale byl tak lakomý, že by pro každý penízek i pod mlýnské kolo skočil. Kdo si u něj namlít obilí nechal, toho ošidil. Mouky z obilí vrátil sotva půlku, a ještě si za to nechal velmi dobře zaplatit.
Malý chlapec Josífek miloval pohádky. Nejprve je s láskou poslouchával od své mamičky, a když vyrostl a číst se naučil, chodíval každý týden do knihovny a pokaždé si půjčil novou knihu, ve které s velkou radostí četl. Byl v té chvíli šťastný a nemusel myslit na to, jak bídně se má jeho rodina a jak nuzně se jim vede, protože v pohádkách vždycky všechno dobře skončí.