Byl jednou nějaký hrabě. Ten hrabě měl tři dcery a sto prasat. A v tom okolí byl drak, a hrabě musel jemu každý den dávat po jednom praseti. I dal ten hrabě rozhlásit, našel-li by se takový člověk, který by ty prasata pásl a který by je všecky domů přihnal, aby ani jedna nechyběla, že by dostal za ženu jeho dceru, kterou by chtěl.
Jeden nuzný žebrák šel po vsi prosit a přišel k Blažkové. Ale Blažková byla skoupá a lakomá, ani kousku suchého chleba žebrákovi nedala a ze světnice ho vystrčila.
Byla jedna zlá žena, která svou vlastní dceru milovala více než oko své; ale svou nevlastní dceru, dobré a krásné děvče, jménem Marika, z celé duše nenáviděla.
Jeden švec spravoval si v sobotu staré boty, aby mohl jít v neděli do kostela. Pracoval dlouho do noci a ráno, ukončil práci, pěkně se oblékl a šel do kostela. Na kázání slyšel, že když někdo obětuje svoje jmění kostelu, Pán Bůh mu stokrát jiným způsobem vynahradí. A protože byl chudý, umínil si, že svou chaloupku prodá a knězi do kostela peníze přinese.
Byl jednou král a měl jedinou dcerušku. I dal vyhlásit, kdo by udělal takovou loď, která by chodila po zemi i po vodě, tomu že by svou dcerušku dal. Tak byl taky sedlák a měl tři syny, dva starší, kteří se za moudré vydávali a třetího nejmladšího, kterého za hloupého měli.
Byl jednou jeden dědoušek a jedna babička a měli Budulínka. Uvařili mu polévku a pravili: „Budulínku, neotvírej žádnému!“ Potom odešli do lesa.
Jednou se potkalo Štěstí s Rozumem na nějaké lávce. „Vyhni se mi!“ řeklo Štěstí. Rozum byl tedy ještě nezkušený a nevěděl, kdo komu se má vyhýbat; i řekl: „Proč bych já se ti vyhýbal? Nejsi lepší než já.“
Jednou byl jeden švec, a ten měl takovou nouzi, že se nemohl svým řemeslem ani vyživit, ani své synky vychovat. I dal se tedy zapsat čertovi s celou svou krví, s ženou i s dětmi, ačkoli to nerad udělal. A když už byl zapsán, tož se ho ptá ten čert: „No, co včil (nyní) za to chceš?“ A švec mu povídá: „Jářku, dej mně tak moc peněz, co bych sám se mohl vyživit a vychovat ty své děti.“ Čert mu to rád přislíbil a přinášel mu každý den pět rýnských (zlatých). A to bylo právě v tu dobu, kdy chodil Pánbůh se svátým Petrem po zemi.
Byla jedna chudá vdova a měla jen jednu dceru, a té říkali Liduška. A že neměly žádných polí, ba ani jediné kravičky, živily se přádlem. Liduška byla sice velmi hezké a způsobné děvče, ale měla do sebe tu chybu, že byla náramně líná; a kdykoli měla sednouti ke kolovratu, dala se vždycky do pláče, a když ji matka přece tomu přivedla, nestálo to její přádlo ani za řeč. Ale jednou to matku již omrzelo, i rozhněvala se a dala jí pohlavek. Tu se dala Liduška do náramného pláče a nářku, až to bylo venku na tři hony slyšeti.
Bětuška byla mladičké děvče; matka její byla vdova a neměla svého jmění více než roztrhanou chaloupku a dvě kozy, ale Bětuška byla přece vždycky veselá.