V jedné malebné vesničce žil hodný kovář Matěj, a protože byl dobrota sama, odměnil ho život a štěstí mu jen přálo. Lidé si o jeho krásném životě vypravovali a mnoho z nich mu i závidělo. A tak tomu bylo i s jeho pánem. Kováři nemohl přijít na jméno, a tak vymýšlel, jak by mu jeho štěstí zničil.
Jedné noci se mu zdál sen o krásné vodní Rusalce, která nosí šat, který je posetý nejjemnějšími perlami. Druhého dne přišel za kovářem a rozkázal mu, aby mu přesně takovou pannu ze světa přivedl, a bude s ním zle, jestli jeho úkol nesplní.
Kovář pána prosil o milost, ale nic nepomohlo. Musel se tedy vydat do světa. Sbalil si s sebou pár podkov, které sám vyrobil a vydal se do světa.
Po třech dnech putování jej zastavil bujný mladík na běloušovi, z kterého foukal prudký vítr, jako za jarních dešťů. „Co to táhneš s sebou, cizinče?“ optal se kováře. „Jen pár podkoviček, mladý pane,“ odpověděl mu na to Matěj. „Prodáš mi nějaké pro mého bělouše?“ ptal se mladík. „I neprodám. Daruji ti je, ať můžete uhánět s větrem o závod,“ zavtipkoval kovář.
Mladík se od srdce zasmál: „To jsi řekl přesně. Jsem totiž vítr a za tvůj dar ti pomohu kdykoliv, když budeš něco potřebovat. Stačí jen na mně zavolat,“ pravil mu vítr, vzal si od něj podkovy a zmizel v oblacích.
Matěj putoval dál přes hory a doly, až potkal šedivého stařečka na koni a ten se jej optal: „Co to táhneš s sebou, cizinče?“
„Jen pár podkoviček, stařečku,“ odpověděl mu na to Matěj.
„Prodáš mi nějaké pro mého grošáka?“ optal se stařeček Matěje.
„I neprodám. Daruji ti je, ať můžeš v mrazivých dnech uhánět domů,“ odpověděl kovář.
Stařeček se rozesmál: „Jsi vtipný, člověče. Víš, kdo já jsem? Jsem sám Mráz. Děkuji ti velice za tvůj dar a pamatuj, kdykoliv si mě zavoláš, pomohu ti!“ Jen to dořekl, zaštípal Matěje mráz ve tvářích a stařeček byl pryč i se svým grošákem.
Matěj putoval dál, až došel k širému moři. Nevěděl, co si počít, kam má putoval dál, aby krásnou Rusalku našel. Tu zvedl hlavu a před ním stála panna, čarovně krásná Rusalka, v přenádherných bílých šatech, které byly vyšívané nejjemnějšími perlami. Byla tak krásná, že na ni mohl oči nechat.
I nevěděl, jak se má panny zmocnit, ale vzpomněl si na mladíka Větra a staříka Mráze. I zavolal do oblak: „Prosím vás o pomoc, milý Větře a stařečku Mrázi!“ Vtom se z nebe ozvalo: „Co si po nás žádáš, kováři?“
„Chci chytit krásnou Rusalku z moře, pomozte mi, snažně vás prosím!“ Mladý Vítr ostře foukl a jeho dech rozbouřil moře tak, že to vyplavilo Rusalku na břeh, a mráz máchl rukou a rázem celé moře zamrzlo, takže Rusalka nemohla zmizet pod vodní hladinou.
Matěj hbitě Rusalku chytil do náruče a už ji nepustil. Pádil se svým úlovkem k pánovi, aby si holý život zachránil. Po celou cestu bědovala a naříkala modrooká Rusalka v kovářově náruči. Vzdychala po volnosti, jasu a krásách širého moře, z něhož byla náhle vytažena.
Pán byl krásou pannou tak okouzlen, že jí bez váhání požádal o její ruku. „Nemohu vaši nabídku přijmout, milý pane. Nesmím se jen tak vdáti s žádným smrtelníkem. Má sudička na mě uvalila kletbu. Mohu se stát ženou jen takového člověka, který mi dá samozvučné housle.“ S těmi slovy se vzdálila do své komnaty.
Pán byl zlostí bez sebe. Rusalka prostě bude jeho. Nechal si k sobě znovu zavolat Matěje a přikázal mu: „Doneseš mi samozvučné kouzelné housle. Jinak skončíš v hladomorně!“ vyhrožoval mladému kováři pán.
Matěji byl jeho život nadevše, a tak se znovu vydal do světa, aby kouzelné housle pánovi přinesl. Šel cestou necestou po tmavých lesích i hornatých kopcích. Putoval dlouho, snad týdny nebo měsíce, až došel k zelenému jezeru. Uprostřed toho velkého jezera byl ostrov, na kterém stál křišťálový zámek a kolem něj zelený park.
Kovář stál na břehu a rozhlížel se kolem, jak by se na ostrov dostal. Najednou se před ním zjevila malá pramice a v ní seděl stařeček. „Jak ti mohu pomoci?“ zeptal se převozník. „Ale dědečku, dostal jsem nelehký úkol. Mám svému pánovi donést kouzelné samozvučné housle a nevím, kde je hledat. Chodím po světě sem a tam a po houslích ani památky,“ stěžoval si stařečkovi Matěj.
„Nelehký úkol jsi dostal, chlapče,“ pravil na to stařeček, „o jedněch takových vím. Má je čaroděj, který žije v támhle tom křišťálovém zámku, ale jak je od něj nezískáš, čeká tě smrt!“
„A převezeš mě na druhou stranu, dědečku?“ optal se jej Matěj. Dědeček jen pokynul hlavou a převezl mladého kováře přes jezero ke křišťálovému zámku. Na břehu už na něj čekal zlý čaroděj.
„Čeho si žádáš, lidský červe?“ optal se jej čaroděj. „Hledám po světě kouzelné housle a ty prý jedny máš. Nedal by jsi mi je?“ odpověděl mu Matěj.
„Troufáš si, chlapče. To se mi líbí. Dám ti housle, ale musíš mi po tři noci hlídat můj zámek a nesmíš ani oka zamhouřit, ani nikterak hlídání odbýt. Jak úkol nesplníš, čeká tě smrt!“ pravil mu čaroděj.
Co si měl Matěj počít? Doma by jej stejně čekala smrt v hladomorně. Dal se tedy najmout jako zámecký hlídač. První a druhá noc byla snadná, nic divného se nedělo. Ale poslední noci, jako by Matěj spací nemocí trpěl. Únava ho celého zmohla, sotva držel víčka odlepená od sebe. Ale Matěj se nedal, celou noc únavu rozháněl a zámek bedlivě hlídal.
Těsně před rozedněním zjevily se mu vodní žínky. Tančily před ním a líbezně zpívaly. Matěj byl jejich krásnou a jemností omámen. Žínky jen zvaly k tanci, neodbytně se Matějovi dvořily, ale ten silnou vůli měl a svého cíle se držel, housle chtěl získat za každou cenu. Víly s díkem odmítl a šel se raději po zámku projít, aby mu dlouhá noc co nejrychleji utekla.
Brzy na to vyšlo slunce. Čaroděj s nevolí musil housle dát Matěji. Ten úslužně poděkoval a vydal se na zpáteční cestu ke svému pánovi. Ten už Matěje netrpělivě vyhlížel, nemohl touhou po Rusalce vydržet.
Vzal si housle od mladého kováře a hned je odnesl vodní Rusalce. Ta je vzala do svých jemných ruček a začala na ně hrát. Zvuk, který z nich vycházel, byla ta nejlíbeznější hudba na celém světě. Ale to nikdo ještě nevěděl, co v sobě kouzelné housle doopravdy tajily.
Jejich hudba byla čarovná, kdo ji uslyšel, změnil se v ten okamžik. Ten kdo zlým byl člověkem, v dobrotivce se proměnil, kdo byl nemocný, zdráv až dokonce svých dní byl, a kdo byl nešťastný, ten celý svůj život štěstím oplýval.
A tak se stalo i se zlým pánem, jakmile hudbu zaslechl. V dobrého člověka se proměnil. Rusalka vzala si jej za manžela a žili spolu šťastně a pokojně.
A co milý Matěj? Tomu kovárna jen vzkvétala. Našel si k sobě milou děvčinu a spokojeně spolu hospodařili.