Žil v jedné malé vesničce starý kovář Vojta a ten po večerech sedával pod starou vrbou u rybníka a vypravoval nejen dětem pohádky a tajemné příběhy. Jednou k večeru se zase všichni sešli a starý kovář vypravoval příběh o vodníkovi, který žije v jejich rybníce.
„Všichni vodníci nejsou zlí, jak se o nich povídá. Někteří opravdu topí nebohé dušičky, ale mnoho z nich jsou hodní chlapíci. A takový je i náš vodník Tonda, který celá staletí žije v našem rybníce. Kdejakého nezbedu chytil a vymočil v rybníce, ale ne proto, aby jej utopil, ale aby dostal na pamětnou a více už zlého nedělal.“
Všichni rádi poslouchali stařečkovo vypravování a nejraději měli právě to o vodníkovi Tondovi. Zvláště hrnčířovic Anička, ta vždy bedlivě poslouchala. Stařeček jim vypravoval, jaký je Tonda mladý, hezký mládenec, že mu můžou jinoši ze vsi jen závidět. S dětmi jak to umí a samou legraci s nimi tropí, ba i se starými si rád zažertuje. Kdysi prý půjčil chudému chasníkovi peníze, které pak od něj ani vrátit nechtěl, protože byl chasník chlapík poctivý a ke všem se choval vstřícně.
Nebo jak zachránil život panu učiteli. Ten si v noci krátil cestu domů kolem rybníka a zakopl o kámen a spadl do rybníka. A věru by se v té vodě utopil, ale vodník Tonda jej vylovil. Jako poděkování mu každou neděli chodíval pan učitel hrát na housle k rybníku. A protože pan učitel hrál opravdu bravurně, dal mu Toník na památku mošničku s tabákem. Ale nebyla to obyčejná mošnička, byla kouzelná. Tabák v ní nikdy nedošel. A tak si z vodnického tabáčku mohla pokuřovat celá vesnice.
„Stařečku, ty umíš tak krásně vypravovat!“ pravila jednou starému kováři hrnčířovic Anička, „řekni mi po pravdě, opravdu nikdy náš vodník nikoho neutopil?“
„Na mou věru. Jen jednou utopil párek milenců, protože nebylo jejich lásce přáno a oni jej úpěnlivě prosili.“
„Vypravujte mi ten příběh, stařečku,“ prosila jej Anička. „Víš, jak to bývá, děvče milé. Bohatý sedlák chce svou dceru provdati zase jen za boháče. Ale dívčino srdce patřilo jinému. Vyhlédla si chudého mládence a jen jeho vroucně milovala. Ale sedlák nechtěl o chuďasovi ani slyšet. Tak raději své životy obětovali, aby spolu mohli ve vodní říši býti až do konce věků.“
„Ach, jak já jim rozumím. Život bez lásky není životem!“ Anička se usedavě rozplakala a utíkala podél rybníka až ke hrázi. Posadila se na stavidlo a ještě usedavěji se rozplakala, protože srdce její bylo zlomené.
Milovala mládence Jindru, ale ten jí svou lásku neopětoval a raději bohatou nevěstu si vzal. „Já nešťastná, jaký já mám život! Můj milý mě zradil a panímáma mi furt spílá, že mi práce stojí, protože přes samou bolest v srdci nemůžu nic dělat. Vzala bych si hned vodníka, kdyby mě chtěl!“
„To víš, že chtěl!“ ozvalo se z vody. Anička se otočila a uviděla vodníka Tondu. „Ty by si mne opravdu za svou ženu chtěl?“ Vodník pokýval hlavou a poručil vodě v rybníce, která se rozestoupila a Anička mohla vejít pod vodní hladinu, aby se stala vodníkovou ženou.
A tak našla Anička své štěstí s hodným vodníkem. A žili spolu šťastně a spokojeně.