Žila byla na horách chudá vdova a ta měla tři dcery. Jednoho dne si je k sobě zavolala: „Jsem už stará a nemocná. Nemohu vás uživit. Musíte do služby.“ Dívčiny se radily, žádné se pryč z chalupy nechtělo. Nakonec nejstarší Baruška se vydala do služby.
Na rozloučenou jí matka udělala křížek na čelo a pravila: „Opatruj se v tom širém světě. A tady ti dávám kousek plátna. Když budeš vyšívat, přejdou tě hříšné myšlenky!“ A Barunka se vydala na cestu.
Šla celý den, až přišla k hustému černému lesu. Nevěděla kudy kam. A protože byla velmi unavená, sedla si na mech, vytáhla z ranečku kousek chleba a pustila se do jídla, ani drobeček po ní nezůstal. A usnula.
V noci k ní přišla lesní zvířátka podívat se, jestli by nenašla něco na zub. „Škoda, že nám nic nenechala,“ pravil zajíc, „ukázal bych jí cestu z lesa.“
„Já bych jí zase poradila, že támhle tím směrem je z nejvyšší jedle vidět zlatý zámek, kde by našla dobré služby,“ pravila veverka.
„A já bych ji varoval, aby se v zámku ničeho nedotýkala, zvláště pak zakletého stromu,“ pravil ježek.
Zvířátka odešla, aniž by Baruška o jejich přítomností věděla. Ráno, když se probudila, vydala se znovu na cestu, ale jen lesem bloudila sem a tam až do večera. Najednou zaslechla překrásnou hudbu a vydala se tím směrem.
Narazila na zámek. Před ním seděla vzácná paní. Barušku do služby přijala a zavedla ji do zahrady, kde stál prapodivný strom, který měl podobu lidského těla a jeho větve byly ověšeny hedvábnými stuhami a drahocennými šperky, až se třpytil a blyštil do daleka.
Paní pravila Barušce: „Tvým úkolem bude se starat o tento strom. Ale pamatuj, nesmíš se dotknout věcí, které visí na stromě. Jinak bude s tebou zle. Brzy si tě přijdu zkontrolovat. Když budeš svou práci dobře dělat, můžeš si za odměnu vybrat jeden šperk ze stromu.“
Barunka přikývla a dala se do práce. Každý den ošetřovala strom, seškrabávala z něj mech, který na něm každý den vyrostl znovu a znovu. Ale brzy ji práce omrzela. Občas si čas krátila vyšíváním šátečku od maminky. Ale mnohem častěji chodila kolem stromu a přemítala, který drahokam si vybere za své služby.
Všechny byly krásné a přepychové, ale diamantová čelenka jí byla ze všech věcí nejmilejší. Jak ráda by si ji zkusila, ale měla strach na ni sáhnout. Jednoho dne však neodolala a vztáhla po ní ruku. Ale sotva se jí dotkla, proměnila se jedna z větví v lidskou ruku a nemilosrdně ji svírala.
Začala dívčina naříkat a volat o pomoc. Objevila se vzácná paní a pravila jí: „Protože jsi mě neposlechla, budeš za trest pást husy!“
Doma zatím měli všichni o Barušku strach, že se jí ve světě něco zlého přihodilo. I rozhodla se prostřední sestra Lída, že se vydá svou sestřičku do světa hledat. Na rozloučenou jí matka udělala křížek na čelo a pravila jí to samé jako její starší sestře: „Opatruj se v tom širém světě. A tady ti dávám kousek plátna. Když budeš vyšívat, přejdou tě hříšné myšlenky!“ A Lída se vydala na cestu.
Šla celý den až přišla k hustému černému lesu. Nevěděla kudy kam. A protože byla velmi unavená, sedla si na mech, vytáhla z ranečku kousek chleba a pustila se do jídla, ani drobeček po ní nezůstal. A usnula.
Když vyšel měsíc, přišla k ní lesní zvířátka podívat se, jestli by nenašla něco na zub. „Škoda, že nám nenechala ani drobeček,“ pravil zajíc, „ukázal bych jí cestu z lesa.“
„Já bych jí zase poradila, že támhle tím směrem je z nejvyšší jedle vidět zlatý zámek, kde by našla dobré služby,“ pravila veverka.
„A já bych ji varoval, aby se v zámku ničeho nedotýkala, zvláště pak zlacené krabice, ve které je červený kohout,“ pravil ježek. Potom zvířátka odešla. Lída spala a netušila, co si zvířátka povídala.
Ráno, když se probudila, vydala se znovu na cestu, ale jen lesem bloudila sem a tam až do večera přesně tak, jako její sestra Baruška. Najednou zaslechla překrásnou hudbu a vydala se tím směrem. Narazila na zámek. Před ním seděla vzácná paní. Lída ji poprosila o službu. Ta vlídně pokynula a pravila: „Pojď se mnou.“
Zavedla Lídu do zámku do krásného prostorného sálu, který byl plný překrásných šatů vyšívaných zlatem, stříbrem i drahým kamením. Dívčina nic takového nikdy neviděla. „Chceš-li u mě sloužit, budeš hlídat a oprašovat tyto vzácné šaty. Ale pamatuj, na žádné z nich nesahej a nikdy neotvírej tuto zlatou krabici, jinak bude s tebou zle. Brzy tě přijdu zkontrolovat, a když budeš svou práci odvádět dobře, můžeš si za odměnu vybrat jedny vzácné šaty.“
Lída celé dny pečlivě oprašovala smetáčkem zlatou krabici a šaty, které každý den byly znovu a znovu zaprášené. Ale brzy ji práce omrzela a mohla si dlouhou chvíli krátit vyšíváním šátečku, který dostala od matičky, ale na to si Lída ani nevzpomněla. Raději si každý den ze vzácných šatů vybírala ty nejmilejší, ale nemohla se rozhodnout, protože jedny šaty byly krásnější než ty druhé.
Jednoho dne se jí zdál sen o přenádherných šatech, které byly jako ohněm vyšívané. I usmyslela si, že takové chce, ale žádné takové v sále nebyly. „Jistě budou v té zlaté krabici,“ pomyslila si a ucítila touhu krabici otevřít. Vztáhla po ní ruku a krabici otevřela. Vtom okamžení vyskočil z krabice malý červený kohout a začal hlasitě kokrhat, až to bylo slyšet široko daleko.
Najednou se ve dveřích objevila paní, chytla kohouta, zavřela jej zpět do krabice a přísným hlasem řekla: „Neposlechla jsi mě! Za trest budeš pást kozy!“
Doma mezitím měli strach i o prostřední sestru, zdali se jí ve světě něco zlého nepřihodilo. Musela se do světa vydat i nejmladší dcera Jiřina, aby své sestry našla. Bála se matka velice o svou poslední dceru, ale co naplat. Udělala dceři křížeček na čelo, aby ji Pánbůh v tom širém světě ochraňoval a podala jí kousek plátna: „Vezmi si zde tento kousek plátna, můžeš při chvíli vyšívati šáteček.“
„Děkuji ti, matičko. Když budu vyšívat, budu na tebe vzpomínat, a to mne od všeho zlého ochrání,“ rozloučila se s matkou a vydala se odhodlaně na cestu. A protože šla úplně stejnou cestou jako její sestry, došla také k hlubokému lesu. Nevěděla kudy kam, a protože byla velmi unavená, sedla si na mech. Snědla kousek chleba, zbytek si schovala na horší chvíle a drobečky nechala zvířátkům. Ale neusnula, jako její sestry. Dávala bedlivý pozor, co se bude kolem dít.
Když se měsíc vyhoupl na nebe, přišla k ní malá lesní zvířátka. Dosyta se najedla drobečků a zajíc povídá: „Za její dobrotu jí ukážu cestu z hlubokého lesa.“
Veverka pravila: „Já jí povím o zlatém zámku!“
„A já,“ přidal se ježek, „jí poradím, aby se v tom zámku ničeho nedotýkala!“
Zvířátka odešla. Jiřina slyšela všechno, co zvířátka pravila. Ráno brzy vstala a čekala na zvířátka. Najednou jí nad hlavou něco zašustilo. Zdvihla hlavu a spatřila veverku, která jí pravila: „Tímto směrem stojí zámek, kde ti dají dobrou službu!“ Z křoví vylezl ježek a přísně ji žádal: „Ničeho se v tom zámku nedotýkej. Jinak budeš za trest pást husy a kozy jako tvé sestry!“ Ani se nestihla na cestu z lesa zeptat a přiskákal k ní zajíc: „Pojď, ukážu ti cestu!“ A šli.
Tu spatřila louku a nádherný zámek. Před zámkem seděla vznešená paní a vlídně se usmívala. Jiřina ji poprosila o službu. Ta jí vlídně pokynula a vzala ji do zámku. Tam byla komnata plná cukrovinek, dobrot a lahůdek a na policích stály láhve s lahodnými moky.
„Chceš-li u mě sloužit, budeš hlídat a udržovat v čistotě tuto komnatu. Ale pamatuj, na nic nesahej, jinak bude s tebou zle. Brzy tě přijdu zkontrolovat. Když se ti dobře povede, můžeš si za odměnu vybrat, co budeš chtít.“
Když paní zmizela, Jiřina nejprve vše zametla, vyčistila a oprášila, a dala se do vyšívání šátečku, aby jí nebyla dlouhá chvíle. A tak to šlo den za dnem, ale práce ji neomrzela a na pamlsky si ani nepomyslela. Po čase ji paní přišla zkontrolovat. „Jsi pilné a pracovité děvče. Vše je v naprostém pořádku. Můžeš si tedy vybrat svou odměnu!“ A protože při úklidu zahlédla zázračnou lahvičku s léčivou vodou, přála si právě tu, aby svou starou a nemocnou matičku uzdravila.
„Dám ti ji. A protože jsi tak hodné děvče a nemyslíš jen na sebe, můžeš si přát něco pro sebe,“ vlídně se na ni usmála paní. Jiřina ani chvíli neváhala a řekla: „Prosím tě, vzácná paní, propusti mé sestry!“
„Dobrá, propustím. Ale ty musíš napravit, co ony nesplnily!“ Děvče souhlasilo.
Paní ji odvedla do sálu, kde bylo plno šatů. Jiřina se dala pilně do práce. Celé dny uklízela a dlouhé chvíle si krátila vyšíváním. Po čase se objevila paní. A i když Jiřina za svou službu nic nechtěla, odměnila ji paní vzácnými ohnivými šaty a odvedla ji do zahrady, kde rostl kouzelný strom. Celé dny jej Jiřina pilně zalévala, starala se o něj a mech z něj seškrabávala. Po čase se zase objevila paní. A i když děvče za svou službu zase nic nechtělo, odměnila jej diamantovou čelenkou.
Když paní její sestry propustila, vydaly se všechny tři k domovu, kde je stará matka už toužebně očekávala. Kouzelná voda nemocnou matku uzdravila a od těch dob si žily v chalupě šťastně až do smrti.