Je už tomu dávno, kdy na knížecím panství sloužil starý myslivec. Se svou ženou žili spokojeně a v lásce vychovávali tři syny – Ondřeje, Jindru a Tomáše. Všichni synové byli po otci učení střelci, ten nejmladší Tomáš byl ze všech nejlepší a na honech se často stával čarostřelcem.
Synové byli pilní a pracovití, otci v myslivosti pomáhali jak mohli a pán byl s jejich službou velmi spokojený a byl jim vděčný, že je o panství tak náramně postaráno. Panský vděk je ale přelétavý. Když lesník zemřel, vyhnal pán tři syny i s jejich matkou z panství a ti neměli kde hlavu složit. „Synové moji, musíme do světa. Půjdeme kam nás nohy ponesou a třeba u dobrých lidí domova najdeme,“ pravila jim matka. Synové vzali pušky po otci, lovecké brašny si přehodili přes rameno a vydali se na cestu.
Bloudili po světě, až jednou sešli do vzdálených hor s hustými lesy, v nichž bylo hojně zvěře. Ale zabloudili a z lesnatých hor se nemohli vymotat. Našli však útulnou jeskyni a rozhodli se, že v ní nějaký čas pobydou a budou žít jako prostí lovci.
Nejstarší syn Ondřej šel hned pro dříví, aby si oheň mohli rozdělat a pro jistotu si vzal s sebou pušku. Připravenému štěstí přeje, a tak se mu podařilo zastřelit zajíce a pospíchal s úlovkem zpět do jeskyně, aby se se všemi podělil.
Druhého dne hned z rána vydal se prostřední syn Jindra na lov. A podařilo se mu zastřelit lišku.
Třetího dne se na lov vydal nejmladší syn Tomáš. Ale myslivecké štěstí mu nepřálo, po zvěři ani památka. Ve větvích vysokého smrku poskakovala veverka, tak ulovil aspoň ji, aby se s prázdnou nevracel.
Čtvrtého dne se bratři rozhodli, že se společně vydají hlouběji do lesa na větší lov. Šli dlouho hustým lesem, až před sebou uviděli dým valící se z jeskyně. „Bratři milí,“ pravil nejmladší bratr, „počkejte zde, půjdu se tam podívat!“
Když přišel blíž, uviděl tři obry, jak sedí před jeskyní a jeden z nich pil z velkého džbánu, druhý jedl masovou pečeni a třetí se zakusoval do pecnu chleba. Ale to by nebyl Tomáš, aby jej nenapadla nějaká lotrovina. Schoval se za strom a puškou zamířil na prvního obra a jednou ranou mu ustřelil ucho u džbánu.
Obr se dopálil a myslel si, že si z něj dělají legraci jeho bratří obři a pravil jim: „Nechte si těch šprýmů, nebo vám to oplatím!“ Když druhý obr chtěl kousnout do pečínky, vystřelil Tomáš podruhé a přesnou ranou ustřelil obrovi sousto přímo od úst. „Vy lotři, ještě jednou a budete mít se mnou problém!“ rozkřičel se druhý obr na své bratry.
Mladému myslivci to nedalo a vystřelil potřetí a poslednímu obrovi vyrazil ranou krajíc chleba z ruky. I pustil se obr do hrozného křiku. Zbylí obři se nedali a hádali se jako o život. Chvíli jim trvalo, než jim došlo, že si z nich někdo čtvrtý dělá dobrý den.
Začali prohledávat okolí jeskyně, aby toho lotra chytli. Tomáš se před nimi schoval pod spadlý strom. Ale obři jej našli. „Myslivečku, budeš se nám hodit. Jsi dobrý střelec, hned toho využijeme. Chceme se zmocnit královského pokladu, ale ten hlídá zlý pes. Odstřelíš nám jej, když jsi tak dobrý střelec.“
Jeden z nich strčil Tomáše do kapsy a vydali se na cestu k zámku. Už z dálky slyšeli štěkot zuřivého psa. Přišli blíž. Za zamřížovanými vraty štěkal a vrčel obrovský pes. Tomáš zamířil a jednou ranou psa skolil. Obři zakleli celý zámek do hlubokého spánku a poslali Tomáše na výzvědy, zdali všichni opravdu spí.
Ten se vydal do zámku. Procházel jednu komnatu za druhou. Všichni tvrdě spali, jako by byli sochy. Král tvrdě spal u stolu v přijímacím sále. Před ním ležela hromada zlaťáků a po boku mu visel zlatý meč. Tomáš si pár peněz nabral do kapsy a vzal si od krále i ten zlatý meč.
Šel dál až narazil na královskou ložnici. Vešel do ní a tam na posteli spala princezna, krásná jako anděl. Tomášovi srdce zahořelo láskou, takový pocit nikdy dříve nezažil. Sklonil se nad princeznu a do ucha jí zašeptal: „Neboj se, krásná paní, vysvobodím tě ze spárů čarodějných obrů!“ A vydal se nazpět za obry.
Ti už na něj netrpělivě čekali před branou. „V zámku všichni spí. Prolezte branou dovnitř!“ Ale pro obry byla brána malá, museli se do ní vplazit. Jamile první strčil hlavu do brány, vzal Tomáš meč a sťal mu hlavu. A tak to udělal se všemi obry. Pak zašel ještě jednou do královské ložnice a uřízl si kousek princezniných šatů na památku. V zámku vzal ještě dárky pro bratry a matku a vydal se zpět za svými milými.
Matka byla šťastná, že se jí nejmladší syn vrátil. Když uviděla peníze a šperky, které Tomáš ze zámku přinesl, oči se jí zaleskly. Od té doby se jim vedlo velmi dobře.
Kouzlo čarovných obrů zanedlouho pominulo a zámek se probudil z tvrdého spánku. Král si marně lámal hlavu, jak by našel statečného synka, který královský zámek vysvobodil a obry přemohl. I nechal král vyhlásit, že chrabrého hrdinu hledá a že jej královsky odmění.
Dozvěděl se o tom nejmladší syn Tomáš a bez váhání se vydal na zámek. Mnoho podvodníků tam potkal, kteří se za hrdinu vydávali a zbohatnout chtěli. Ale krále nikdo neobelhal.
Když přišel na řadu Tomáš, podíval se na princeznu a pravil: „Vznešená princezno, já jsem tvůj zachránce! Já jsem zabil tři obry a tebe vysvobodil z tvrdého spánku!“ A dal se do vyprávění, jak obry v lese našel, jak zlého psa zastřelil a obry pak přemohl. Ale král už takových báchorek slyšel nespočet, nechtěl prostému myslivečkovi věřit.
Ale ten se nedal a podíval se s láskou na princeznu. „Nehněvej se na mne, lásko moje! Zalíbila ses mi natolik, že jsem kus tvých šatů uřezal a vzal si jej na památku. Hleď, nosím ten útržek pořád u sebe!“
Po tom vyznání vytáhl mysliveček kousek šatů z náprsenky a podal jej princezně. Ta se blaženě usmála. Tomáš byl opravdu její zachránce. Král jim vystrojil obrovskou svatbu, která trvala celý týden. A všem se od té doby krásně žilo.