Už je tomu mnoho let kdy žil starý převozník. Každého dne převážel lidi přes řeku na druhou stranu a tím si obstarával své živobytí. Ale časem jeho pramice zchátrala a lidi se už báli do ní sednout a starý převozník neměl na novou, tak se bída do jeho chalupy přihnala.
Mnohokrát neměl ani šesták a své tři syny neměl čím nakrmit. Samou starostí o živobytí se utrápil k smrti. Jeho synové po otci velmi truchlili a bída pořád ne a ne opustit jejich chalupu.
Jednoho dne u nich zaklepal chudý pocestný. Synové jej pozvali dál a uhostili tím posledním, co jim k snědku zůstalo. „Děkuji vám za pohostinnost. Ale mohu být tak nezdvořilý a zeptat se vás, co vás trápí? Zdáte se mi nějací ustaraní?“ zeptal se jich stařeček.
„Jak bychom nebyli. Bída osídlila naši chalupu a nemůžeme se jí zbavit. Poslední naše obživa – pramice – je dočista nepoužitelná. Nemáme se čím živit,“ odpověděli smutně bratři.
„Hodným lidem štěstí přeje,“ pravil neznámý pocestný, „ale vy jste mi šprýmaři, vždyť na řece se vám houpe krásná nová pramice!“
Bratři přiběhli k oknu a nevěřili svým očím. Opravdu se na řece houpala nová pramice. Otočili se na stařečka, ale ten ve světnici nebyl. Zmizel jako pára nad hrncem.
Během pár dní se mezi lidmi roznesla zpráva, že převozníkovi synové novou pramici mají a bratři neměli o práci nouzi. Peníze se k nim jen hrnuly. Ale člověk velmi rád zapomíná na to špatné, co mu život přinesl. A tak tomu bylo i se dvěma staršími bratry.
Ač dříve poznali holou bídu, neměli žádnou soustrast s chudými pocestnými. Nikdy a nikoho na své pramici zadarmo nepřevezli, i kdyby to byl třeba sám Pán Bůh. Kdo neměl peníze do pramice nesměl.
Jen nejmladší převozník Ivan měl srdce ze zlata. Spokojil se s tím, co mu kdo dal a žebráky často zadarmo vozil a ještě jim na přilepšenou dal něco ze svého. Stačil mu pocit, že nešťastníka může potěšit slovem nebo skutkem.
Ale starším bratrům se to pranic nelíbilo. Často mu káli a vyčítali mu jeho dobrodiní. Ale nic nepomáhalo. A tak jej vyloučili z rovného podílu peněz, vydělaných za převoz. Od té doby se Ivan živil jen tím, co si sám za převoz vydělal. A protože byl dobrotivý, často neměl co do úst. Chtěl být raději počestným chuďasem nežli bohatým vydřiduchem.
Jednou, když měl službu nejstarší z bratrů, přišel k němu šedivý stařec. Trochu podobný tomu, který jim pramici přičaroval a zeptal se jej: „Zdravím tě, dobrý muži, nepřevezl by si mne na druhou stranu? Mám sice hluboko do kapsy, ale Pán Bůh ti to oplatí.“
„Nemáš-li peníze, nelez sem. Převážím jen za peníze!“ osopil se na něj převozník, „dobré slovo mě nenasytí!“
„Dám ti za převoz tento prázdný měšec,“ odpověděl mu na to chudák.
„Už jsem řekl, nemáš-li peněz, nelez sem! Co bych tak dělal s prázdným měšcem?“ vysmál se mu nejstarší bratr. Stařec se smutně obrátil a odešel pryč.
Druhého dne měl službu u pramice prostřední bratr. Opět k němu přišel šedivý stařec a prosil o převoz. Stejně jako jeho bratrovi mu nabízel prázdný měšec. Ale ten jej odbyl stejně nemilosrdně, jako předchozího dne jeho bratr.
Třetí den měl službu u pramice nejmladší bratr Ivan. Stařeček přišel i za ním. Poprosil jej o převoz. „S radostí tě převezu, nasedni si!“ pobídl jej Ivan. Když jej převezl na druhou stranu, ještě mu pomohl z pramice ven.
„Tak s Pánem Bohem, stařečku! Opatruj se v tom širém světě!“ popřál mu ještě na cestu.
„A peněz za převoz po mně nežádáš?“ optal se jej pocestný.
„Dáš-li mi nějaké, přijdou mi vhod. Ale máš-li hluboko do kapsy, jednou mi to za tebe zaplatí Pán Bůh,“ usmál se na něj Ivan.
Stařeček mu podal starý měšec a pravil mu: „Vezmi si za své služby tento měšec. Je sice zdánlivě bezcenný, ale kdykoliv budeš potřebovat peníze, pověz: „Dej mi zlato měšečku, za dobrotu všecečku!“ A měšec ti dá tolik peněz, kolik budeš chtít.“ S těmi slovy zmizel, než bys řekl švec.
Ivan se navečer vrátil zpět do chalupy. Protože toho dne zase za dobré slovo pracoval, nevydělal si ani halíř a bratrové mu ani soustečko od večeře nenechali. Vzal měšeček a zašeptal do něj: „Dej mi zlato měšečku, za dobrotu všecečku!“ Najednou se po podlaze kutálela hrst zlaťáků.
Tak od těch dob byl ze soucitného Ivana bohatý převozník. Ale nezpychl. Stále chudé za dobré slovo převážel, a ještě jim na cestu pár peněz dal. I nelíbilo se to starším bratrům, že Ivan chudákům rozdává a rozhodli se, že mu kouzelný měšec ukradnou.
Jakmile jednou usnul Ivan tvrdým spánkem, sebrali mu měšec, sbalili si své věci a utekli do nejbližšího města, aby si tam jako páni žili. Ale jak už to bývá, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Oba bratry zasáhla smrtelná nemoc a ani jejich nesmírné bohatství jim zdraví nepřineslo.
Hodný Ivan stále převážel na pramici chudé pocestné a sem tam mu někdo něco dal na přilepšenou. Po nějakém čase přišel při západu slunce k jeho pramici známý stařeček. Ivan jej radostně přivítal a převezl jej na druhou stranu.
Když mu zase z pramice ven pomáhal, povídá mu chudák: „Tví bratři tě okradli a životem za to zaplatili. Ale protože jsi dobrý člověk, pomohu ti ještě jednou. Tady máš ode mě udici. Ale pamatuj, nikdy svůj úlovek z rukou nepouštěj, aby si později hořce nelitoval!“ S těmi slovy zmizel.
Ivan si udici prohlížel. Byla krásná, celá ze zlata, posázená diamanty a rukojeť měla jantarovou. Najednou pocítil v rukou silné škubání, jako když se na udici chytne těžká ryba. Začal k sobě přitahovat úlovek.
Vtom se z vody vynořilo zjevení. Mladý převozník oněměl. Něco takového ještě neviděl. Stála před ním vodní víla. Byla půvabná a místo nohou měla rybí ocas. Upírala na něj hluboké černé oči. Její rty podobaly se dozrávajícím jahodám a celá byla tak něžná, jako vycházející slunce.
„Dobrý převozníku,“ pravila mu vodní panna, „vymotej mne se své udice. Musím se do západu slunce vrátit pod vodní hladinu, nebo nebudu moct žít jako vodní víla!“ Ivan byl čarovnou vílou oslněn, ale na stařečkova slova nezapomněl.
Místo aby pannu pustil, přitáhl si ji pevně do náruče. Vtom slunce zapadlo. Vodní víla vykřikla a proměnila se v lidskou pannu. „Děkuji ti, Ivane. Už nejsem vodní panna, jsem svobodná. Vysvobodil jsi mě! Budeš-li chtít, stanu se ti věrnou a milující ženou!“
Ivan byl šťasten jako nikdy v životě. Vystrojil svatbu a pozval na ni všechny z celého širokého okolí. Když už chtěli hosté odcházet domů, vytáhla mladá nevěsta starý měšec a pravila: „Dej mi zlato mešečku, za dobrotu všecečku!“
Zašumělo cosi jako listí stromů v prudké vichřici, něco zacinkalo a všichni svatebčané dostali do kapes vzácnou výslužku – hrst zlatých dukátů. A od těch dob se Ivanovi a jeho ženě žilo krásně a i přes velké bohatství, které jim měšeček zajistil, stále převáželi chudé pocestné na pramici a pranic za to nechtěli. Ještě jim peněz na cestu přidali.
A i tak jejich štěstí netrvalo dlouho. Po světě se rychle roznesla zvěst o převozníkovi a jeho ženě, kteří kouzelný měšec mají, až se zpráva donesla i ke zlému králi. Ten chtěl okamžitě měšec pro sebe.
Vydal se k řece navštívit manžele. Jak zahlédl čarokrásnou Ivanovu ženu, tak se do ní okamžitě zamiloval a chtěl ji mít pro sebe. A tím by získal i kouzelný měšec. Tak jej napadl plán, jak převozníka ze světa sprovodit a jeho ženu si přivlastnit.
V té době se na nebi ukázal zvláštní jev – zatmění slunce. Král si nechal zavolat Ivana a přikázal mu, že pojede na konec světa zjistit, co je příčinou toho zatmění. Bez odpovědi ať se zpět nevrací, nebo mu nechá setnout hlavu.
I vrátil se zachmuřený Ivan za svou ženou do chalupy. „Co tě trápí, muži můj milovaný?“ optala se jej žena. „Nelehký úkol mi dal král,“ pravil své ženě převozník a vše jí vypověděl, co si na něj zlý král vymyslil. „Neboj se muži můj, naučím tě, jak podle hvězd se na nebi orientovat, tak se snadno ke mně vrátíš.“
Ivan se tedy vydal na cestu. Putoval několik týdnů, mnoho dobrého i zlého ve světě viděl, až došel na konec světa. Zde stál obrovský palác se zlatou střechou, křišťálovými okny a diamantovými okny. Převozník vkročil opatrně dovnitř a ocitl se v nádherné komnatě, kde uprostřed seděla stařena a předla pilně přízi.
„Ubohý člověče, co tě sem přivádí?“ pravila mu žena, „hrozí ti velké nebezpečí! Za chvíli se vrátí můj syn Slunce a pokud tě tu najde, upálí tě svým ohnivým pohledem!“ A Ivan jí vypravoval svůj příběh.
„Pomohu ti, dobrý člověče. Ale jakmile zjistíš, co potřebuješ, vytrať se odtud! Teď pojď, ukryji tě!“ pravila sluneční matka a ukryla jej ve zlaté truhlici.
Za chvíli bylo slyšet přijíždějící kočár a Slunce se objevil v komnatě. „Vítej, synu můj, jak jsi se dnes měl?“
„Dobře matko moje, a jak ty? Cítím tu člověčinu?“ odpověděl na to Slunce.
„I co tě nemá, vždyť tu živá noha nevkročí!“ obelhávala jej matka. „Pověz mi raději, co se ti před pár týdny přihodilo, když jsi z ničeho nic přestal na obloze svítit a vidět tě nebylo?“
„O tom mi raději ani neprav, matko moje. Dal jsem se do křížku s Měsícem a ten se mi postavil do cesty a přes něj jsem nemohl žádné paprsky na zem poslati. Ale naštěstí jsme brzy našli společnou řeč a spor jsme vyřešili. Měsíc mi šel z cesty a já mohl znovu svítit.“
„O moudrý jsi, chlapče můj, že spor umíš vyřešit. A teď už si pojď lehnout, musíš být po celém dni znavený!“
Jakmile Slunce usnul, otevřela stařenka truhlici, pokynula Ivanovi a ten bez okolků zmizel z paláce a vydal se na cestu zpět k domovu. Králi vše vypověděl, ale ten spokojen nebyl. Sama zloba a zášť mu nedala spát. Byl tak rozzuřený, že Ivan úkol splnil a jeho krásnou ženu nezíská, že zlostí puknul.
A od těch dob se žilo všem už opravdu spokojeně.