Před dávnými a dávnými lety stála na břehu jezera prostá chaloupka. Žil v ní chudý rybář se svou ženou. Dětí neměli. Celý svůj život se věnovali rybaření. Muž byl povahy klidné, lidé ho za jeho dobrotivost měli rádi. Jeho žena byla svárlivá a věčně nespokojená, ale pracovitá byla velice.
Jednou se vydal stařeček na jezero, aby ryby pro své sousedy nalovil. Rozhodil sítě poprvé a vytáhl jen sítě plné bláta. Nahodil tedy podruhé a vytáhl jen hromadu řas. Nahodil tedy potřetí a vylovil jednu malou rybku. Ale nebyla to obyčejná rybka, byla kouzelná.
„Šálí mě snad zrak? Však ty jsi zlatá rybka!“ pravil staříček v úžasu.
„Ano,“ odpověděla rybka. „Jsi hodný člověk, rybáři. Pusť mě zpět do vody. Splním ti, co budeš chtít!“ řekla mu prosebně zlatá rybka.
„Nechci od tebe nic na oplátku. Pustím tě zpět do jezera, ať si můžeš svobodně žít! Užij si sladké volnosti!“ pravil stařec.
Vytáhl rybku ze sítě a pustil ji zpět do jezera. Rybka se vynořila na hladinu a pravila: „Děkuji ti za ten šlechetný čin! Protože jsi mi zachránil život, jsem tvým dlužníkem. Kdykoliv budeš něco potřebovat, neostýchej se a přijď ke břehu jezera, zavolej na mě a já ti splním každé tvé přání,“ s těmi slovy zmizela do hlubin jezera.
Rybář se otočil na patě a uháněl k domovu, aby všechno své ženě vypověděl. Ale ta jej za jeho čin nepochválila. Obořila se na něj, že je největší hlupák, jakého zná. Že jej ryba určitě oklamala a nic od ní nikdy nedostane. „Mohli jsme si v blahobytu žít, teď zase budeme bídu s nouzí z chalupy vyhánět. Jdi mi z očí!“ křičela na něj stařena.
Starý rybář se mlčky vytratil z rybárny pryč a vydal se k jezeru na místo, kde předtím zlatou rybku ulovil. „Rybko kouzelná, rybko milá! Volám tě! Má žena se na mě hněvá. Vyslyš moje přání!“ zavolal rybář.
Jezero zahučelo, vlnky zašplouchaly a slunce se zatřpytilo. Z vody se ozvalo: „Co si žádáš, můj zachránče!“
„Prosím tě, má žena by si lépe chtěla žít. Můžeš mi pomoci?“
„Jdi klidně domů. Pomohu ti!“ odpověděla na to rybka. Zamávala ocasem a zmizela v hlubině.
Rybář se vydal zpět k domovu. Na místě staré rybářské chalupy, stála krásná bílá chaloupka. Veliká byla tak, že by tři rodiny v ní mohly bydlet. Na prahu už jej netrpělivě vyhlížela jeho žena. Ale místo díků se mu jen durdění a nadávek dostalo.
„Jak jsi starý, tak jsi hloupý! Byl to tedy nápad, žádat zlatou rybku jen o obyčejnou chalupu! Vrať se hned k jezeru, přivolej si rybku zpět a vypros u ní honosné sídlo. Nechci už být jen prostou rybářovou ženou, chci být vévodkyní!“
Stařeček raději ani slova nenamítl a s hlavou skloněnou odešel zpět k jezeru. „Rybko kouzelná, rybko milá! Volám tě! Má žena se na mě hněvá. Vyslyš moje přání!“ zavolal znovu rybář. Voda v jezeře ze vzedmula, jak při velké vichřici, vlny zašuměly a z temné vody vykoukla rybka.
„Čeho si žádáš, stařečku?“ optala se jej líbezným hlasem.
„Má žena je marnivá. Krásná chaloupka je jí málo. Žádá po mně honosné sídlo. Vévodkyní se chce státi. Nechci už více hořekování poslouchat!“
„Netrap se dobrý muži. Splním ti i tvé druhé přání! Vrať se s klidem domů ke své ženě!“
Rybář nestihl ani rybce poděkovat a ta zmizela ve vodě. Stařeček vrátil se nazpátek ke své stařence a těšil se, že teď už bude jeho zlostná žena spokojená. Už z dálky vidí, že místo krásné chalupy stojí na břehu jezera honosné sídlo. Rybka splnila i jeho druhé přání.
Ale jeho radost dlouho netrvala. Žena chamtivá byla mnohem víc, než si myslil, a urputná až běda. I když teď v nádherném sídle mohla žít a vévodkyní být, stále jí to bylo málo. Hned jak rybáře uviděla, spustila na něj zhurta, aby se vrátil k jezeru, rybku si zavolal a vyloudil z ní palác celý ze zlata.
Ten nedokázal své ženě odporovat. Nenašel v sobě odvahu vzepřít se své ženě. A tak se vydal k jezeru potřetí. Sotva slyšitelným hlasem zavolal: „Rybko kouzelná, rybko milá! Volám tě! Má žena se na mě hněvá. Vyslyš znovu moje přání!“
Jezero temně zašumělo, vlny stříkaly jako při strašné bouři a mezi nimi se objevila zlatá rybka: „Čeho si žádáš tentokrát? Jaké je tvoje přání?“
„Ach, rybko moje milá! Má žena ja marnivá, pro peklo zralá. Ale já jí odporovat neumím. Honosné sídlo jí nestačí, chce žít v paláci ze zlata.“
Jezero zabouřilo rachotem hromu a spousty vody rozmetalo na všechny strany. Zlatá rybka neodpověděla ani slovo. Mrskla jen lesklým ocasem a zmizela hluboko v rozbouřeném jezeře. Stareček čekal na břehu, prosebně hleděl na hladinu, ale zlatá rybka už se neukázala.
Vydal se sklíčeně za svou ženou, aby velkého hněvu jejího vyposlechl. Jaké to bylo překvapení, na břehu nestálo ani honosné sídlo ani krásná chalupa. Stála tam jen jejich stará nuzná rybárna. Na prahu chalupy seděla jeho žena.
Stařenka naříkala a hořekovala. Doplatila na svou marnivost a nenasytnost. Starý muž ji obejmul a chlácholil ji: „Kdo chce moc, nemá nic! Poučila jsi se ze své pýchy! Netrap se nad bohatstvím. Budeme zase spolu pracovat a ve společné shodě a náklonnosti spolu dožijeme.“