Za dávných časů, když země ještě pustou krajinou byla a lidí na světě bylo málo, vydal se z dalekých dunajských krajin starý muž jménem Slovan se svými třemi syny, aby ve světě větší štěstí našli, nežli jim bylo dáno ve vysokých karpatských horách.
Došli až k řece Vartě, kde se utábořili i se svými družinami, aby trochu odpočinuli a nabrali sil na další cestu. Rozdělali oheň a vzpomínali na staré dobré časy. Vzpomněli i své dětství, kdy ještě žila jejich matka Sláva, která je milovala a k dobrým mravům vychovávala. Zpívala jim krásné slovanské písně a vypravovala pohádky, které byly plné pokladů a podivných kouzel. Jaká to byla rozkošná doba.
„Ach, synové moji,“ pravil otec Slovan, „nikdy na svou hodnou matku nezapomeňte a žijte tak, jak vás vychovala!“ Na chvíli se starý otec odmlčel a pokračoval: „Musíte myslet do budoucna. Zítra se rozejdete do širého světa za novými životy. Já se přidám ke svému nejstaršímu synovi Rusovi a půjdeme spolu daleko na východ. Mladší synu Lechu, ty zůstaň zde na Vartě a ty, můj nejmladší synu, Čechu, půjdeš až k pramenům řek Vltavy a Labe. Z vašich dětí nechť vzejdou mocné národy! Buďte šťastní a žijte v míru jako děti jedné matky Slávy! “Synové vyslechli otcovo přání a ulehli k ohni, aby nabrali sil před cestou. Když všichni tvrdě usnuli, zjevila se jim ve snách matka Sláva a vyprávěla jim pohádky. Všem synům bylo při matčině vyprávění tak sladce a blaze, že si přáli, aby se z těch krásných snů nikdy neprobudili.