Byla jedna zlá žena, která svou vlastní dceru milovala více než oko své; ale svou nevlastní dceru, dobré a krásné děvče, jménem Marika, z celé duše nenáviděla.
Jednoho dne poslala obě děvčata, aby praly vlnu; své dceři dala vlnu bílou a Marika černou, i přikázala jí:
„Jestliže mi té černé vlny do běla nevypereš, nechoď mi domů, sice tě ze stavení vyženu!“
Ubohá Marika vidí, že není možná tak uči-niti, vzala vlnu a šla plačíc za svou polosestrou.
Když přišly na vodu, začaly prát. Tu přidružila se k nim nějaká krásná panna, bíle oblečená, i pozdravila je:
„Dobrý den, děvčata! potřebujete pomoci?“
Dcera macešina řekla posměšně:
„Mně není pomoci třeba, moje vlna je bílá; ale tuhle naše Marika nedopere se své vlny.“
Na to panna přistoupila k Marice a řekla:
„Dej sem! uhlídáme, nedá-li se ta vlna do běla vyprati.“
I počaly obě práti, a vlna zbělela jako sníh; když bylo vypráno,ta bílá pradlena zmizela. Macecha vidouc tu bílou vlnu, divila se i zlobila, že neměla proč Mariku vyhnati.
Po některém čase přišla tuhá zima se sněhem. Tu poručila macecha Marice:
„Vezmi košík a jdi do lesa i natrhej mi tam zralých jahod k novému roku; jestli mi je nepřineseš, bude ti lépe, abys zůstala v lese!“
Ubohá Marika prosila s pláčem:
„Kde bych v tuhé zimě našla zralé jahody?“
Ale nedalo se nic dělat, musela jít. Když přišla do lesa, potkala dvanáct mládenců, a pěkně jich pozdravila. Oni pěkně poděkovali i tázali se, kam jde tím sněhem tak uplakaná? A ona jim pěkně všecko pověděla.
„My ti pomůžeme,“ řekli mládenci, „ale řekni nám, který měsíc celého roku je nejlepší?“
Marika řekla:
„Všechny jsou dobré, ale měsíc březen je nejlepší, protože nám přináší nejvíc naděje.“
Mládenci byli tou odpovědí spokojeni a řekli:
„Jdi tam na louku na sluníčko, tam najdeš jahody, co chceš.“
A tak Marika nasbírala plný košík jahod, přinesla je maceše a pověděla, kdo jí je ukázal.
Za několik dní potom, když byla obleva, poslala macecha také svou dceru do lesa na jahody, v naději, že také tak šťastná bude jako její sestra.
Dcera se pěkně oblékla, vzala košík a šla vesele do lesa. Tu potkala také těch dvanácte mládencův i řekla jim vzpurně:
„Ukažte mi také, kde rostou jahody, jako jste ukázali naší pastorce.“
Mládenci odpověděli:
„Ukážeme, jestliže uhodneš, který měsíc celého roku je nejlepší?“
A ona hned odpověděla :
„Všechny jsou špatné, a měsíc březen je nejhorší.“
Na to se celý les zamračil, a poslal na ni bouři. Domů se vrátila celá promáčená.
Ti mládenci byli dvanáct měsíců.
Mezi tím se dobrota i krása Mariky rozhlásila široko daleko, a jeden bohatý mladý pán oznámil maceše, že ten a ten den přijde a Mariku si vezme za ženu.
Když ten večer přišel, vyhnala macecha Mariku, aby šla spát do koryta vedle stavení; připravila večeři a dceru svou vystrojila, jak nejvíce mohla. Snoubenec přišel, macecha je pěkně přivítala, dovedla po stavení a řekla: „Tuhle je moje milá dcera Marika!“
Ale měli tam kohouta, a ten bez přestání z celého hrdla kokrhal: „Kukuryku — hezká Marika venku v korytu!“
Snubenec porozuměl kohoutovu kokrhání, poručil, aby pravá dcera byla přivedena; když ji uviděl, nemohl se dost nadivit její kráse a líbeznosti. Ještě ten večer ji vzal s sebou, zlá macecha a její dcera zůstaly zahanbené přede všemi lidmi.
A tak byla Marika šťastná celý život se svým mužem, Vílou i dvanácti měsíci.