Za devatero horami a devatero lesy žil oslík jménem Max. Byl starý, unavený a jeho pán s ním zacházel hrubě. Jednoho dne už toho měl Max dost. „Nebudu tady dál dřít!“ rozhodl se. „Vydám se do Zpěvnova a stanu se muzikantem.“ S touto myšlenkou se vydal na cestu.
Po pár hodinách chůze potkal psa, který ležel u cesty a smutně skučel. „Co se ti stalo?“ zeptal se Max. Pes se jmenoval Bruno a jeho pán ho vyhnal z domu, protože už byl starý a neuměl hlídat. „Pojď se mnou,“ navrhl Max. „Společně se staneme muzikanty.“ Bruno se rozzářil, zavrtěl ocasem a přidal se k Maxovi.
O kousek dál zahlédli kočku, která se schovávala pod plotem. „Co tady děláš, kočko?“ zeptal se Max. Kočka Mína si smutně povzdechla. „Moje paní mě vyhodila. Už mě nemůže krmit.“ „Pojď s námi do Zpěvnova,“ řekl jí Bruno. „Tam budeme hrát hudbu a začneme nový život.“ Mína kývla a vydala se s nimi.
Když slunce zapadalo, zaslechli v dálce hlasité kokrhání. Na plotě stál kohout Hugo a vypadal velmi rozčileně. „Proč tolik křičíš?“ zavolal na něj Max. „Můj pán mě chce uvařit na polévku!“ odpověděl Hugo. „Utíkej pryč a přidej se k nám!“ zvolala Mína. Hugo neváhal a společně vyrazili dál.
Noc už byla na dosah, když Hugo spatřil světélko mezi stromy. „Podívejte, tam je světlo! Možná tam najdeme místo k odpočinku.“ Zvířata se vydala za světlem a došla k malé chaloupce. Když nahlédla dovnitř, zjistila, že tam sedí tři loupežníci, kteří jedí a hrají karty. „To vypadá jako pěkné místo k přespání,“ řekl Bruno. „Ale co s těmi loupežníky?“ Max se zamyslel. „Vystrašíme je a chaloupka bude naše.“
Zvířata se postavila jedno na druhé. Max se opřel o okno, Bruno vyskočil na jeho hřbet, Mína na Bruna a Hugo na Mínu. Potom Hugo hlasitě zakokrhal a začal klovat do okenice. Loupežníci, vyděšení nečekaným rámusem, vyskočili a utíkali pryč, ani se neohlédli.
„To bylo snadné!“ radoval se Max. Všichni si chaloupku zabydleli: Max si lehl vedle kamen, Bruno za dveře, Mína našla pohodlné místo na židli a Hugo si ustlal na trámu u stropu. Po dlouhé době se cítili v bezpečí.
V noci se však loupežníci rozhodli vrátit. Jeden z nich se potichu vplížil do chaloupky, aby zjistil, co je vyhnalo. Jakmile se přiblížil k ohništi, vyskočila na něj Mína a poškrábala mu obličej. Když chtěl utéct, zakousl se mu Bruno do nohy, a než doběhl ke dveřím, Max ho pořádně kopl zadníma nohama. Hugo nahoře zakokrhal tak hlasitě, že loupežník v panice utíkal pryč a křičel: „V chaloupce je strašlivá čarodějnice s ohnivýma očima, obřím netvorem a děsivým kohoutím démonem!“
Od té doby už se loupežníci nikdy nevrátili. Max, Bruno, Mína a Hugo se rozhodli v chaloupce zůstat. Každý den hráli, zpívali a užívali si nový společný život. A i když se do Zpěvnova nikdy nedostali, byli šťastní a spokojení. A tak žili šťastně až do smrti.