Byla jedna matka a měla syna jménem Marka královice. Když Marek povyrostl, musel pást prasata; byl malý a slabý, a druzí pasáci, chtěli, aby jim sloužil a za ně pásl, bili jej, až od nich musil utéci. Toulaje se po poli, nalezl krásné bílé děťátko, jak na slunci leží.
I udělal jemu chládek z větví a sedl si kousek od něj. Tu přišla Víla, a řekla: „Milý Bože! kdož to učinil? ať žádá cokoli, všecko bych mu dala.“ Marek slyšel to, přistoupil blíže říka: „Já to, sestro, učinil.“ — „Ty bratříčku? co to žádáš?“ Marek si vzpomněl na pasáky a prosil, že by rád byl silný, aby ho nemohli tlouci.
I dala mu Víla napít vody, a pak ho poslala k velkému kameni, zdali ho bude moci pozvednout. Když poprvé se napil, ještě jím ani hnouti nemohl; podruhé maličko jej pozvedl, a po třetí přes horu jej přehodil. Vesele se vrátil k pasákům a ti hned na něj: „Kdes byl? zdali ti máme tvé prasata pásti?“ a chtěli ho praštit; on pak jednoho popadl a jím ostatní pobil. Jiní pasáci to viděli, žalovali rodičům pobitých, a ti sběhli se na Markovu matku: „Jakého jsi to syna odchovala? zbojníka, který nám naše děti bije!“
Matka toho se ulekla a Marka vyhnala, aby jí víc na oči nechodil. „Tehdy dobře,“ řekl Marek, „když tak chceš, půjdu do světa.“ I šel; potom však si vzpomněl, že nemá, čeho junákovi potřeba. Tehdy šel ke kováři a dal si ukovati šavli. „Ale,“ povídá, „musí lepší býti nežli tvé kovadlo: jest-li že je přesekne, dostaneš za ni plat, a jinak nic.“ I kovalo tu šavli dvacetpět kovářů, a když byla hotova, přišel Marek, sekl, a šavle přerazila se o kovadlo na dva kusy. „Hej, kováři,“ řekl Marek, „špatná tvá práce, nedostaneš nic.“
Potom šel k jinému kováři, kde třicet jich kovalo, a dal si šavli ukovat, a když byla hotova, vzal ji a sekl a přesekl kovadlo, až i do špalku zasekl. „Dobře jsi mi, kováři, šavli udělal; udělej mi taky palici a pak ti vše zároveň zaplatím: ale když palici vyhodím, ať se nepřelomí; přelomí-li se, nedostaneš nic.“ Kovář udělal palici, ale nedobře: když ji Marek vyhodil a pak na sebe chytil, přelomila se. Tehdy řekl Marek: „Dobře jsi udělal šavli, ale špatně palici; zaplatím ti jenom šavli.“
Potom šel ke třetímu kováři, kde jich kovalo třicetosm a dal si palici udělati. Když byla hotova, vyhodil ji tak vysoko, že tři dni a tři noci byla v povětří. A když přicházela dolů, nastavil jí Marek záda, a jak na něj padla, porazila ho na zem, ale palice zůstala celá. „Dobře jsi mi ji, kováři, udělal, rád ti zaplatím.“
Potom šel domů k matce a řekl: „Hle, matko, jaký jsem já junák! budeš-li mě hubovati, půjdu s tím po světě.“ I počala ho matka kárati: „Proč jsi takový? proč nejsi živ jako jiní lidé? máš voly, jdi do hory zelené, orej pustiny a lada, a pečuj tím o výživu své staré matky.“
Marek poslechl, vzal voly a šel; ale nešel orat pustin a lad, nýbrž oral cařské silnice. Když Turci to spatřili, přišli na Marka, tři sta vybraných junáků, řkouce: „Proč ořeš, Marku, cařské silnice? však máš pustiny a lada.“ I chtěli ho vyhnat, ale jak to Marek to viděl, že nemají ani šavle ani palice, popadl pluh a potloukl jím ty všecky Turky. Potom pobral jim zlato, vypřáhl voly a pustil je po hoře zelené a říká: „Jděte, volečky, po hoře zelené, tam se paste i klaťte se od jedle do jedle tak jako ta sivá žežhulka; nedovedl Marek vámi orat, a taky už nikdy nebude.“
A zpívaje šel domů: „Ejhle, matko, tu máš zlata dost, živ se, a já půjdu do světa, abys mne neměla na očích.“ Vzal si svou palici a šavli, šel a přišel do jedné hospody, kde Turci červené víno pili; tam se dověděl od nich, že tudy pojede Ondřej královic, taky takový junák. „Dobře, počkám na něj,“ řekl Marek; a když viděl přijíždět Ondřeje, zavolal: „Hoj, pobratřenče, královici Ondřeji!“ — „Děkuji, neznámý hrdino! nejsi-li ty královic Marek? máš zbraň takovou jako on.“ —
„Ba, pravda, jsem Marek královic.“ — „Tehdy dobře, jdeme do hospody a napijeme se spolu vína, že nás tak láska i náhoda junácká sjednotila. Nyní se nebojíme setkání ani s jakýmkoli cařstvem.“ Na cestě do hospody řekl Marek: „Medle, zazpívej mi, Ondřeji!“ — „Bratříčku, nesmím, oblaková Víla by mne zastřelila.“ — „Nic se neboj, já jsem tu.“
Ondřej poslechl a zazpíval tak, až se stromů větve padaly. Nenadále přiletělo kopí a Ondřej se převalil. Marek se ohlídl, odkud to, i spatřil Vílu v oblaku; popadl palici a hodil ji po Víle tak, že ji srazil na zem. Víla začala křičet: „Pusť mě, Marku, Ondřeje ti oživím a dám ti kouzelného koně a budeš moci lítati povětřím.“ Marek jí nechal a Víla vzala do ruky trávu, oživila Ondřeje.
Marek dostal kouzelného koně strakoše, a pak s Ondřejem jeli do světa a zastavili se v hodpodě. V té hospodě byla krásná hospodská, Ondřej se do ní zamiloval a rozhodl se s ní zůstat. I rozloučili se kamarádi a Marek vyrazil do světa sám. Chodil sem tam, a kde našel nějakého junáka, potýkal se s ním po junácku, a tak i s černým Muřenínem. Stavěl-tě tvrz černý Muřenín na břehu mořském, a když byla hotova, řekl: „Pěkně jsem tě vystavěl, tvrzi má, pěkně a vysoko; ale nemám otce ani matky, ani bratra, ani sestry, ani svých milých, aby se po tobě procházeli. A však mám jednu milou, dceru caře Solimana. Napíšu na bílém papíře list, a pošlu mu po černém Tatařínu: nedá-li mi jí, ať se mi postaví k boji.“
Napsal list a poslal. A když jej cař Soliman přečetl, hořce zaplakal. I přišla k němu cařice: „Co pláčeš, caři Solimane? již často ti listy přicházely, a nikdy ji hořce neplakal; co tě trápí?“ A on jí řekl, že mu píše černý Muřenín, nedáli jemu dcery své, aby se mu postavil k boji: „a kterak se mám ubohý jemu k boji postavit?“
I poradila mu cařice, aby napsal list královici Markovi, aby přišel, že mu dá tolik pokladů, co sedm koní unese. I napsal list a poslal po Tatařínu. Když královic Marek přečetl list, zasmál se srdečně: „Bodejž tě, caři Solimane! nač mi budou tvé poklady, jest-li že mi černý Muřenín srazí hlavu?“ I neřekl, ani že přijde, ani že nepřijde. Když Tatařín tu zprávu přinesl, zarmoutil se cař Soliman, že nemá žádného takového člověka, jenž by mu dceru jedinou vysvobodil.
Přišel druhý list od černého Muřenína, a cařova dcerka vidouc otce svého plakati, tázala se ho, co pláče? a když jí pověděl, řekla: „Víš, drahý otče, že jest jeden junák, královic Marek. Piš mu, že mu dáš tolik pokladů, co devět koní unese, aby přišel a jemu se k boji postavil.“ Cař Soliman opět jemu psal, ale Marek zase nic neslíbil.
I přišel třetí list od Muřenína, že přijde, aby se připravil cař a dal jemu dceru po dobrém a nebo po zlém, a že všecky hospody a krámy z bázně před ním zavřeny býti musejí. Ještě jednou radila dcerka: „Piš, drahý otče, Markovi královici, aby přišel, a slib jemu bohatství, co na dvanácte koní se naložiti může, a takovou košili, která není předená ani tkaná, ani ulitá, nýbrž z ryzího zlata udělaná, a takového hada, který drží v zubech rukojeť, a na té rukojeti zlatý košíček, a v tom košíčku drahý kámen, při kterém se může večeřeti o půl noci tak jako o polední.“
Cař zase napsal Markovi list, a všecko mu slíbil, co dcerka pravila; ale Marek opět odpověděl se smíchem: „Bodejž tě, caři Solimane! nač mi bude tvé bohatství, jest-li že mi černý Muřenín srazí hlavu?“ I neřekl nic, ani že přijde, ani že nepřijde.
Potom přišel zase list od Muřenína, že vypravil tři sta junáků samých stříbrňákův, vše hrdin vybraných. Tedy řekl Marek královic koni svému strakoši: „Hoj, strakoši, dobrý koni můj! dobře víš, že mi musíš být věrný!“ A strakoš mu odpověděl, aby jej rychle osedlal a jel, že Muřenín už je blízko. Marek jej osedlal, vsedl na něj a jel do města, kde panoval cař Soliman. A když se dověděl, kterou cestou Muřenínové jedou, zůstal u jedné hospody státi, kde byl mladý hospodský, a tloukl na vrata volaje: „Odevři a přines vína.“ Ten se vymlouval, že nesmí nalívati, neb že všecky hospody a krámy musejí zavřeny býti z bázně před černým Muřenínem. A Marek mu řekl: „Musíš mi přinésti, nepřineseš-li, zle se ti povede.“
Hospodský viděl, že není pomoci, musil přinésti číši vína. Marek polovinu vypil sám, a polovinu dal strakošovi. Tehdy přinesl hospodský dvě číše, jednu Markovi, druhou strakošovi. Zatím odešel Marek do zahrady, aby se tam podíval. I spatřil tam u potoka dívku bujné krásy, plakala a naříkala: „Oj, moje vodičko! raději bych v tobě přebývala nežli s černým Muřenínem.“ Marek vida, že to dcerka Solimanova, řekl: „Co ti je, panenko, že tak mile pláčeš?“ I odpověděla mu: „Jdi pryč odtud, hrdino neznámý! co se mne ptáš, když mi nemůžeš pomoci?“ — „Nu, jen mi pověz, možná, že ti pomohu.“
A dívka vypravovala, že přišel černý Muřenín a odňal ji otci a matce; a že měla člověka, jenž by jí mohl vysvoboditi, ale nechce. I vypravovala, co všecko mu nabízela a že přece nechce, „Bodejž ho slunce nevidělo a měsíc na něj nesvítil! bodejž nikdy více nespatřil matky své a žádné ptáče mu nezpívalo!“ A Marek jí odpověděl: „Neplakej, nežplakej! jdi a řekni, že jsem přišel: jsem já Marek. Otec ať pěkně vypraví a všecko ti dá, čeho mu třeba a co bude chtíti.“
I běžela hned k otci a všecko pověděla, co řekl Marek. Zatím pak, co Marek s pannou rozmlouval, přijel Muřenín; a vida hospodu otevřenou a před ní koně uvázaného ke sloupu, řekl, kdo že je ten, jenž nemá před ním bázně? a že ho naučí, jeho se báti. I obrátil k hospodě koně svého, ale kůň jíti nechce. „Nu, pojedu tam, možná že dostanu dívku po dobrém.“ A v skutku jel tam, dostal dívku a všecko, čeho mu bylo potřebí. Tehdy přijel zase k té hospodě, a vidí, že ten kůň tu ještě stojí.
A když Muřenín dál odjel, přišel Marek ze zahrady, strakoš mu říká: „Kdež jsi tak dlouho byl? snadno mne mohl Muřenín zabiti!“ — „Nu nic se neboj, strakoši můj! dá-li pán bůh, zabiju já jeho, ne on tebe.“ I dal si ještě jednu číši vína naliti, a druhou strakošovi. A když se napili, pustili se za Muřenínem.
Muřenín ještě před tím řekl vůdci svého vojska, aby se ohlédl, zdali žádná tmavá mlha nejde za nimi. Ten se ohlédl a nic neviděl. A když se potom podruhé ohlédl, spatřil tmavou mlhu a řekl Muřenínovi: „Hoj, pane! jde za námi tmavá ošklivá mlha.“ Ještě ani nedomluvil, a již Marek zadní tlupu s první srazil a potloukl. Muřenín mu říká: „Neblázni, Marku! co s námi blázny tropíš? nevím, zdali žertuješ čili tropíš blázny?“ — „Nic nežertuju, ani blázny tropím, nýbrž opravdu dělám.“ — „Tehdy dělej, co míníš, hoď, co máš.“ — „Nehodím, hoď ty svou palici.“ A Markův strakoš vrhl se k zemi a palice přeletěla Markovi přes hlavu. Tehdy Marek hodil svou palici a Muřenína srazil na zem.
Potom jeli domů a cař dal hody veliké vystrojiti, a Marek dostal, co mu bylo slíbeno.