Jeden vdovec měl dvě děti, synka a dcerku‚ oženil se nanovo se vdovou, která také měla dceru. Ta žena dceru svou nade vše milovala a dětí muže nenáviděla.
Konečně přemluvila svého muže, aby je zavedl do lesa a tam je nechal. Děti zaslechly, co se na ně chystá, nabraly si do kapes popela a po cestě ho za sebou trousily, a když je pak otec nechal v lese, vrátily se po té stopě zase domů.
Na doléhání macešino vedl je potom zas otec do lesa; ale poněvadž nyní macecha popel schovala, nabraly si děti do kapes chleba a ten po cestě trousily. V lese nanosil otec na hromadu dříví a zapálil; pak dělal, jakoby šel pro vodu, nechal dětí v lese u ohně a šel domů. Děti se ho nemohly dočkat, chtěly se potom po drobečcích zase domů vrátit; ale ptáčci je mezitím sezobali, a děti musely zůstat v lese.
V tom přišli nějací bratři a odvedli s sebou děti do svého domu; doma zavřeli chlapce do klece na vykrmení a děvče nechali, aby jejich matce sloužilo. Když byl chlapec jako dobře vykrmený, poručili bratři své matce, aby jim ho upekla, že až domů přijdou, že ho sní.
Baba v peci zatopila, přivedla chlapce a chtěla, aby si sedl na lopatu. Děvče vidělo, co zamýšlí, řeklo: „Babičko! on je ještě mladý a slabý; neví, jak se to musí udělat; sedněte si si napřed, aby viděl jak na to.“
A jak mile si baba na lopatu sedla, děti ji strčily do pece, a pak ze stavení utekly.
Inu, nejeden by řekl, že to bylo jak v té pohádce o Jeníčkovi a Mařence.
Děti přišly k nějaké vodě a po mostě běžely na druhou stranu, kde se skryly v lese. Když večer bratři přišli domů a nenašli matku svou ani děti, pustili se do hledání; ale zatím ale silné pršelo a přívalový déšť odnesl most, a když bratři nemohli pokračovat přes vodu, vrátili se domů. Děti pak bloudily po lese, přišly konečně k nějaké studánce a našly tu nějakou ženu.
„Pomáhej Pán Bůh!“ řekly a sedly si ke studánce. Tehdy ta žena řekla děvčeti: „Nech, dceruško, abych si položila hlavu do tvého klína, a povískej mi.“ A děvče odpovědělo: „Pojď, matičko!“ Žena položila hlavu děvčeti na klín a vyptávala se, odkud jsou? a děvče plakalo a vypravovalo, co a jak, a pak jí řeklo: „Matičko, kterak ti pěkně hlava voní!“ Žena vstala a řekla děvčeti: „Kudy budeš chodit, ať jsi šťastná; když budeš plakat, ať ti perly padají z očí místo slz, a když budeš mluvit, ať ti zlatá růže z úst vyroste!“ Potom pověděla dětem, kudy přijdou na cestu domů a sama zůstala při studánce. Když děvče spatřilo macechu a svého otce, začalo plakat a macecha když viděla, že jí perly padají z očí, objala ji a řekla: „Dobře, že jsi přišla! a kde jsi tak dlouho byla?“
Děvče začal o vypravovat, a hle! zlatá růže jí z úst vyrostla. S podivením tázala se macecha, kde takového daru nabyla? a děvče jí řeklo, že v lese u studánky od nějaké ženy. Tu hned macecha taky svou dceru vypravila do lesa ke studánce, aby jí ta žena taky dala takový dar.
Když ta její dcera ke studánce přišla, neřekla: „Pomáhej Pán Bůh!“ nýbrž myslela si: „Hleďte tu babu, aby do ní hrom uhodil!“ Pak se napila vody a sedla si vedle studánky. Tehdy ta žena přistoupila k ní a řekla: „Nech, dceruško, abych si položila hlavu do tvého klína, a povískej mi.“
Ta jí odpověděla: „To víš že ne! ďas ví, jakou to palici máš;“ a tu začala plakat: „Však bych sem nebyla přišla, kdyby mne byla matka nepřinutila.“ A ta žena jí řekla: „Ať krvavé slzy tobě z očí padají, když budeš plakat; a když promluvíš, ať se ti jazyk zavazuje i koktej, aby tě lidé nemuseli posIouchat!“ Když pak to děvče přišlo domů, matka se zhrozila, kterak koktalo; a když počalo naříkat: „Však v v vy, za t t to můžete,“ krvavé slzy jí tekly po lících.
Potom se řeči o té chudé dívce, nevlastní dceři, až ke králi donesla, a ten pro ni poslal i provdal ji za svého syna; ona pak vzala s sebou svého bratra a byli šťastně živi.