Kralevic se vydává na cestu za třikrát devět zemí do třicátého panství, do panství Kostěje nesmrtelného dobývat housle, které tak sladce hrály, že by se daly platit zlatem.
Kralevic vyšel z pokoje a šel do královské stáje, vyvedl svého dobrého bohatýrského koně, dal na něj sedlo a připnul popruh z hedvábí. Vyjel ze dvora svou cestou do světa širokého.
Jel pořád, až uviděl starou chaloupku. Stála k lesu předem a k němu zády. Kralevic jel k ní a vykřikl hlasem bohatýrským: „Chaloupko, chaloupko! Postav se k lesu zády a ke mně předem.“ Chaloupka obrátila se k němu předem; kralevic slezl s dobrého svého koně a vešel do chaloupky.
I seděla v ní Baba-Jaga a předla len, hlavu měla v koutě a nohy o strop opřené. Baba-Jaga vykřikla strašlivým hlasem: „Fi, fi, fi! Proč jsi sem přijel mládenče! chtě anebo nechtě? však ani pták sem nezalétne, a mimo mou chaloupku nikdy ani zvěř neproběhla, ani bohatýr nepřejel, a tebe kterak sem Bůh zanesl?“ — „Ach, ty stará babičko!“ řekl králevic, „nejprve dej mi najíst a pít a potom se mě vyptávej!“ Baba-Jaga dala hned kralevicovi jíst a pít, pripravila mu lázeň, vyčesala mu vlasy, připravila postel a začala se ho znova vyptávat: „Pověz mi, dobrý mládenče! kam tě cesta vede, v kterou stranu, a jedeš-li chtě sám a nebo nechtě?“
Kralevic jí odpověděl: „Jednak nechtě, více však chtě, jedu za třikrát devět zemí do třicátého panství, do království Kostěje nesmrtelného dobývat houslí samohrajících.“ — „Hohoho!“ řekla Baba Jaga, „těžko těch houslí dostat. Pomodli se k pánu Bohu a jdi spát; ráno moudřejší večera.“
Časně ráno se Baba-Jaga probudila, vstala a začala budit: „Vstávej, kralevici! Je čas, mládenče, abys jel svou cestou.“ Kralevic vstal, oblékl se, umyl se, pomodlil se k pánu Bohu, na vše čtyři strany se poklonil a začal od Baby-Jagy brát odpuštění. „Což pak, dobrý mládenče!“ řekla Baba Jaga, „chceš odtud jet, a mne, se netážeš, jak bys mohl dostat houslí samohrajících? Až přijedeš do království Kostěje nesmrtelného, tam vedle jeho pokojíků pozlacených uvidíš zelenou zahradu a v té zahradě bude se procházet krásná panna, dcera královská: už je tomu šest let, co ji Kostěj unesl. I přeskoč přes zeď do té zahrady, a ona ti poví, jak dostat houslí samohrajících.“
Kralevic sedl na svého dobrého koně a jel svou cestou — dlouho, krátko, blízko, daleko — až přijel k pozlaceným pokojíkům Kostěje nesmrtelného; tu zůstal stát a div že se do smrti neuposlouchal houslí samohrajících: tak pěkně ty housle hrály. Když se kralevic vzpamatoval, přeskočil přes zeď do zelené zahrady, spatřil královnu i začal se jí vyptávat, jak by mohl dostat houslí samohrajících? — „Vezmeš-li mě s sebou,“ odpověděla princezna, „povím ti, jak těch houslí možno dostat.“ Kralevic odpověděl, že ji s sebou vezme, a královna mu řekla, aby tu v zahradě zůstal; sama pak šla ke Kostěji nesmrtelnémi, i začala ho objímat a ptát se, kde je ukryta jeho životní síla.
„Pod prahem ve chvostu,“ odpověděl Kostěj. Tehdy ona hned popadla ten chvost a vhodila ho do ohně; chvost sice shořel, ale Kostěj zůstal na živu. Královna se zeptala znova „Proč potřebuješ vědět, kde je moje životní síla?“ odpověděl Kostěj; „v širém poli stojí tři duby zelené a pod kořenem toho největšího je červík: když toho červíka najdou, já zemřu.“ Královna pověděla to všecko kralevici; ten jel hned do širého pole, našel ty tři zelené duby a vykopal červíka. Ale Kostěj pořád zůstal živ. Královna počala se po třetí Kostěje vyptávat, a tu teprve jí pověděl pravdivě: „Moje životní síla je daleko! na moři na Oceáně jest ostrov Bujan, na tom ostrově zelený dub, pod dubem zakopána železná skříně, ve skříni škatule, ve škatuli zajíc, v tom zajíci kachna, v kachně vejce; najde-li kdo to vejce a rozklepne, tehdy já v tu dobu taky zemřu!“
Kralevic to uslyšel, vydal se na ten ostrov, dobyl toho podivného vejce, rozklepl je, a Kostěj svalil se mrtev na zem.
Kralevic pak s princeznou i s houslemi odjel zpět do svého království, žili a kralovali spolu šťastně a spokojeně.