Většina lidí i živočichů je nejšťastnější na jaře. Příroda se budí ze zimního spánku, roztají poslední ledy, všechno kolem kvete a ve vzduchu je cítit svěžest. Tráva se všude zazelená a vše dýchá novým životem.
A po svěžím jaru přijde léto, kdy slunce krásně hřeje a vše dozrává. Až všechno přejde do barevného podzimu. Přijdou chladnější větry a příroda se začne chystat na zimu, aby s klidem mohla přivítat první sníh. A tak je to stále dokola. Tradice, která se pořád opakuje, stará jako svět sám a život na něm.
Minulo teplé léto a nastával podzim a po něm se blížila chladná zima. Lesní zvířátka si hledala své nory a doupátka, aby se před zimou skryla, a stěhovaví ptáci se chystali k odletu do teplých krajin.
Na jednom statku žila čtyři hospodářská zvířata – vůl, beran, vepř a husa. Ty se rozhodli vydat se do teplých krajin, protože jejich hospodář byl tuze líný a o zvířata se špatně staral. Sotva je nakrmil a příbytky měli opravdu nuzné a foukal do nich studený vítr. Zvířátka už další děsivou zimu nechtěli zažít, a tak se vydali na jih, aby si teplejší domov našli.
Vypravili se tedy společně na cestu. Šli několik dní. Jednoho dne potkali slepičku, jak jde stejným směrem jako oni. „Kam ses vydala, slepičko?“ optala se jí husa. „Ale,“ odpověděla jí slepička, „musím jít na jih, za teplem. Hospodář nám kurník na zimu neopravil a já mám strach, že zimu nepřežiji.“
A tak dále pokračovali v pěti. Putovali už opravdu dlouho, silný a studený vítr začal vát a ve vzduchu už bylo cítit první mrazíky. „Braši milí, do zimy na jih nedojdeme, dříve nás zima dostihne. Co budeme dělat?“ zeptal se ostatních vepř.
„Budeme si muset postavit nějaké obydlí,“ pravil vůl, „abychom tu tuhou zimu ve zdraví přežili.“ Ale zbylým zvířátkům se nápad nelíbil, byla příliš líná na to, aby dala ruku k dílu. „Já mám hustou srst, nějak zimu přežiji,“ pravil beran. „Já se zaryji do země a také bez problémů přežiji,“ přitakával vepř. „My s husou se zahrabeme pod jehličí v lese,“ pravila slepička, „jedno křídlo si dáme pod sebe a druhým se přikryjeme, přitulíme se k sobě a bude nám hej.“
Vůl viděl, že s ostatními nepohne a raději se do práce pustil sám. Nanosil si dřevo na chaloupku a postavil si ji úplně sám. Liboval si, jak v ní pěkně krutou zimu přežije. A přišla zima. Zdvihly se studené zimní větry a všude se začaly tvořit sněhové závěje. Silné mrazy udeřily v celé své síle.
Beran se venku třepal zimou, ani hustá srst jen neochránila, a tak šel poprosit vola o pomoc. „Bratře milý, pusť mě dovnitř se na chvíli ohřát. Venku je ukrutánská zima!“ Smiloval se vůl nad beranem a pustil jej dovnitř.
Zanedlouho se k chaloupce přihnal vepř a už z dálky volal: „Vole, volíčku, slituj se nade mnou! Je mi taková zima, že brzy určitě umřu!“ Slitoval se vůl nad vepřem a pustil jej dovnitř, aby se ohřál.
K večeru přišly prosit k chaloupce i slepička s husou. „Kamaráde náš drahý, pusť nás, prosím, dovnitř. Vítr duje z hor, až nám pírka přimrzají a celé tělo chřadne! Buď té dobroty, zachraň nás!“ Vůl se i nad nimi slitoval a pustil je dovnitř. A tak tam žili všichni pospolu a nikomu už zima nebyla.
Jednou šli kolem dva vlci. „Bratře, mám nápad,“ pravil jeden vlk druhému vlkovi, „vtrhneme do támhleté chaloupky, vyženeme její obyvatele a usídlíme se v ní. A bude nám teplo.“ Druhý vlk souhlasil, protože toho roku byla opravdu mrazivá zima.
Přišli až k chaloupce a jeden z nich se osmělil a vlezl dovnitř. Druhý na něj zatím čekal venku. Jakmile vlk strčil čumák do chaloupky, vůl jej přitlačil na zem, beran se rozběhl a vrazil mu rohy přímo do boku, vepř se mu poválel po zádech a slepička s husou ho zobáky štípaly po celém těle.
Vlk z posledních sil vstal na nohy a co nejrychleji utíkal z chaloupky pryč hluboko do lesa. Jak to viděl druhý vlk, nerozmýšlel se a také upaloval pryč. A už se ani jeden z nich k chaloupce nikdy nepřiblížil.
A naše zvířátka? Přezimovali v teplé chaloupce. Občas vykoukli z okna, jestli už zima pominula. Čekali a těšili se na jaro, až zase prožijí znova překrásnou jarní pohádku, kdy se všechno zazelená, květy se rozpučí, vzduch zavoní svěžestí a vše ožije novým životem věčně krásného, mladistvého jara.