Kdysi dávno zněl zpěv písní všech ptáků na světě stejně. V říši ptáků byl z toho veliký zmatek. Nebohý holub se zaposlouchal do krásné písně a myslil si, že to zpívá jeho milá holubička. A to dravý sup jej lákal do svých drápů. Nebo když vrabčáčci svolávali svá mláďata, vždy jiná k nim přiletěla.
Takovýhle život nakonec ptáky omrzel. Rozhodli se proto, že naskládají všechny ptačí písně do veliké truhly a budou po řadě táhnout. Kdo jakou píseň vytáhne si, tak celý jeho druh bude zpívat.
Přišel ten den, kdy se ptáci z celého lesa sletěli, aby si písně rozdělili. Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly. Sovy se vypravily k truhlici až k večeru. Myslily si totiž, že ty nejlepší písně jsou vždy nejdelší a taky nejtěžší, že se jistě zkutálí na dno truhly a zbydou právě na ně.
Ale mýlily se. Otevřely truhlu, ale ta už byla prázdná. Všechny písně si rozebrali druzí ptáci. A tak na sovy nezbylo nic. „Ale bez písně ze nedá žít,“ hořekovaly, „jak se budeme mezi sebou domlouvat?“ až nakonec řekly, „vymyslíme si tedy pro sebe nějakou písničku samy.“
Ale snadný úkol to nebyl. Tu začaly zpívat, až je vlastní uši z toho bolely. Tu zase začaly radostí trylkovat, že se jim pěkně daří, jak píseň pěkně zní, ale najednou zaslechly odněkud úplně stejnou píseň. Sovy byly z toho skládání písně úplně znavené.
Jednou navečer se potkaly dvě sovy kmotřičky v křovině za vsí. Tlachaly o všem možném a rozpovídaly se i o svém smutném osudu. A tu jedna z nich pravila: „Co abychom se přiučily u lidí?“
„To je nápad,“ odvětila druhá, „zrovna dnes je ve vsi svatba. Tam se přec zpívají ty nejkrásnější písničky.“ Letěly tedy do vsi, rovnou na jabloň, která stála opodál dvora, kde se konala svatba. Uvelebily se na statné větvi a napjaly sluch.
Ale nikdo ze svatebčanů ani notičku nezazpíval. „Ani lidé nám nepomohou, zůstaneme bez písně!“ myslily si sovy. Omrzelo je sedět na větvi a chystaly se k odletu. Vtom vrzly dveře, hlučně se rozevřely a jakýsi rozjařený brach vykřikl z plna hrdla: „Úúúuch úú!“
„To bude má píseň!“ vykřikla první sova.
V té samé chvíli se ve stáji probudil kůň a hlasitě: „Frrr…“
„A tohle bude zase moje písnička!“ zvolala ihned druhá sova.
Obě sovy rychle odletěly nazpět do lesa, aby se co nejrychleji mohly pochlubit ostatním ptákům svými překrásnými písněmi. Kdo se někdy v noci v lese zatoulal nebo blízko něho v noci byl, jistě uslyšel, jak na sebe volají dva ptáci. Jeden křičí: „Húúúú! Húú!“ A druhý mu odpovídá: „Frrr… Frrr… Frr-rr-rr!“ To jsou ty sovy, které za starých časů letěly na svatbu, aby se naučily písničkám.