Bednář sbíjel na louce u lesa velikou díži. Už ji měl skoro hotovou, jen něco málo zbylo přihoblovat. Vtom, uslyšel praskat větve, otočil se a uviděl, jak se přímo na něj žene medvěd. Vůbec netušil, co si má počít. Jestli vzít nohy na ramena nebo vylézt na strom. Však jej medvěd dohoní, ba i na strom vyleze.
Medvěd byl už skoro u něj, když tu ho napadlo schovat se pod díž. Bednář nadzdvihl díži a vklouzl pod ni. Medvěd se přiblížil a spatřil díži. „Co je tohle? Ani seno ani sláma,“ řekl si. I posadil se na ni, aby si odpočinul. Seděl a odháněl tlapou komáry.
Tu kolem běžel vlk. „Kam tak chvátáš?“ zavolal na vlka medvěd. „Posaď se za mnou, Šedivče, a vypravuj mi něco.“ Vlk si přisedl k medvědovi a rozvyprávěl se. Najednou vyskočil z křoví zajíc a poskakoval si to po louce.
Medvěd zavolal i na zajíce: „Ušáku, zastav se za námi na kus řeči! Však z toho věčného skákání musíš být unavený.“ Zajíc se nedal dlouho přemlouvat. Posadil se vedle vlka a medvěda a začal vykládat o novinkách, které se staly v lese.
Vlk poslouchal, poslouchal a najednou povídal: „Já bych ale jed! Dočista mi kručí v břiše!“
„Také bych něco snědl,“ medvěd na to, „musíme se po něčem na zub poohlédnout.“
„Máš pravdu, brachu,“ odvětil vlk. „Předevčírem jsem viděl v dědině u bednáře tučného berana. Půjdu a zkusím ho vytáhnout z chléva. A co přineseš ty, medvěde?“
„Dal bych si medíček,“ odpověděl medvěd. „Právě u toho tvého bednáře se teď ve včelíně vydařil náramně sladký med.“
„A co ty zajíci?“ optal se medvěd, „co přineseš ty?“
„U bednářů na poli se letos urodilo zelíčko, jen radost pohledět. Žádná hlávka není menší než tvoje hlava, medvědě! A lahodné budou určitě velice.“ řekl zajíc. Bednář seděl pod díží a všechno slyšel. „I zatroleně, však ti tři mi zničí celé hospodářství. Já vám dám! Já vás naučím! Že na mě do konce života nezapomenete!“ myslil si v duchu bednář.
Kamarádi se smluvili, že se sejdou na stejném místě a rozběhli se různými směry. Vlk ke chlévu, zajíc na zahradu a medvěd do včelína. Bednář vylezl z díže a utíkal nejkratší cestou ke své chalupě, aby se tam dostal dříve než vlk. A podařilo se mu to. Berana rychle zahnal domů, ženě nakázal svařit hrnec vody a sám se schoval za rohem chléva.
Zanedlouho přiběhl vlk, tiše proklouzl vraty a štrádoval si to přímo do chléva. Bednář vpustil vlka dovnitř, zabouchl za ním dveře a křikl na ženu: „Hej, ženo! Přines vodu!“ Ta už měla hrnec připravený. Bednář pootevřel dveře a sotva vlk s nepořízenou vyskočil z chléva, vychrstla na něho hospodyně vařící vodu.
Vlk zavyl bolestí a s opáleným kožichem přeskočil plot a utíkal do lesa, seč mu jeho běhy stačily. Bednář také nezůstal doma, vrátil se zpět k díži, zalezl pod ní a čekal na zlodějíčky. Po nějaké chvíli se přikolébal medvěd s velkým úlem. Za ním přihopsal zajíc s hlávkou zelí. Jenom vlk nikde. Ale nakonec se i on ukázal mezi stromy. Sotva nohama pletl a tělo měl celé bolavé.
Zajíc s medvědem si myslili, že to jistě ukořistil velikého berana a že se mu těžko nese. Když k nim konečně došel, svalil se na zem a dal se do pláče a naříkání. „Co je s tebou, vlku?“ ptal se medvěd. „Kde jsi nechal berana?“
„O beranovi nechci ani slyšet! Kamarádi, dobře vám radím, s bednářem radši nemějte žádné spory. A jak bednář zakřičí: „Hej, ženo! Přines vodu!“, vemte nohy na ramena a ani se neohlížejte!” Na tuhle chvíli bednář čekal. Sotva to vlk dořekl, zakřičel bednář ze všech sil: „Hej, ženo! Přines vodu!“ A to se vám děly věci! Medvěd spadl na hlavu, jak rychle se snažil seskočit z díže. Zajíc byl jedním skokem ve křoví. A vlk? Jako kdyby do něj střelilo. Sebral poslední zbytky sil a jak splašený běžel do lesa. Vtom okamžení byla louka jako vymetená. Bednář mohl vylézt ven. Díž si hodil na rameno, na druhé úl s medem a hlávku zelí a s veselou písničkou se vydal k domovu.