Žili vedle sebe dva sousedé. Jeden měl na rozdávání a druhý byl chudák. Boháč měl ve všem štěstí. Na co sáhl, mnohokrát se mu znásobilo. Když na pole zasil, dvakrát větší úrodu sklidil. Zlaťáčky další zlaťáčky k sobě táhly.
Chudák pracoval od rána do večera, ale nic se mu nedařilo. Když na pole obilí zasel, přišla velká bouře a kroupy mu obilí potloukly. Když koupil za poslední groše bezrohou kozu, vlk mu ji zadávil.
Jednou se oba sousedé vypravili do města na trh. Boháč naplnil vůz slaninou, sýrem a bečkami s máslem, až se vůz prohýbal. Chudák hodil na starý vůz snopek lnu, nic jiného na prodej neměl. Když dojeli na trh, boháče ihned obstoupili kupci, v okamžiku měl mošnu plnou a vůz se zbožím prázdný. Ale na chudákův len se nikdo ani nepodíval. Jen jedna babka se přišla podívat, obrátila len sem a tam, ohmatala jej, a šla zase pryč. Chudák utíkal za ní a volal: „Kup, prodám lacino!“ Ale babku nedohnal.
Vrátil se tedy s nepořízenou zpět, ale jeho vůz i s koněm byly pryč. Zloději mu jej ukradli. „Co mám dělat?“ hořekoval chudák. Poprosil tedy boháče, zda by mu půjčil dva nebo tři groše na nové boty, protože staré měl už samou díru. Boháč dělal, že jej nevidí ani neslyší. Sedl na vůz a odjel. Ani ubohého souseda nesvezl.
Musel jít chudák domů pěšky. Začínalo se už pomalu stmívat. Cesta neměla konce a chudák už sotva pletl nohama, a jak byl unavený, zakopl o kořen stromu, který v šeru nebyl skoro vidět. Zastavil se a ztěžka povzdechl: „Ach ty moje hoře přehoře!“
Ani ta slova nestačil dopovědět, objevila se před ním strašlivá ženština, kostnatá a vlasem zarostlá. Celou cestu zatarasila, jak byla široká, a do délky měřila více než nejvyšší strom v lese. Chudák stál strachem jako opařený: „Kde ses tu vzala? Kdo jsi?“
„Jsem tvoje hoře! Přivolal sis mne a teď mne budeš muset nést na zádech!“
„Hoře moje, jsi příliš obrovské! Kéž bys bylo menší, lépe by ses mi neslo,“ přál si chudák.
„Proč ne, to mohu,“ pravilo hoře. Zakolébalo se, zahoupalo a hned bylo o polovinu menší. Chudák se na něj podíval a povídá mu: „Pořád tě neunesu. Stále jsi moc velké.“
I začalo se hoře zmenšovat. Bylo čím dál menší. Už vypadalo jako obyčejný člověk, jako malé dítě. Ale chudák stále jen volal: „Nu tak, ještě! Ještě trochu!“ Zmenšovalo se a zmenšovalo, až bylo malé jako oříšek. Chudák rychle vytáhl tabatěrku a milé hoře tam zavřel. Dal tabatěrku do kapsy a pokračoval lesní cestou k domovu.
Došel až k mlýnu. Chudák se zastavil, vytáhl z kapsy tabatěrku a mrštil jí přímo tam, kde voda pod mlýnským kolem klokotala. „Odtud už se nedostaneš, hoře moje! Ať po tobě není ani vidu, ani slechu!“ Chudákovi spadl kámen ze srdce, protože jakmile tě hoře opustí, člověk se ani nenaděje a začne mu přát štěstí.
Tak tomu bylo i u chudáka. Neušel ještě ani deset kroků a vidí, jak se mu něco zablyštělo pod nohama. „Vždyť to je zlaťák!“ zaradoval se, „za něj si budu moct koupit koně!“ Kráčel dál k domovu a prozpěvoval si do kroku. „Kdybych si tak mohl koupit i vůz!“ pomyslel si. Udělal pár kroků a opět se na cestě cosi zablyštělo. I veřte nebo ne – další zlaťák.
„Správný hospodář by měl mít i kravku.“ řekl si. Kde se vzal, tu se vzal, třetí zlaťáček ležel na cestě, jako by jej tam schválně někdo pohodil. Za zlaťáky si koupil statnou kravku i koně s povozem a pomaloučku začal hospodařit.
Na co sáhl, to se mu dařilo. A protože nebyl lenivý a pilně pracoval, hospodářství mu jen kvetlo a brzy si žil stejně dobře jako jeho bohatý soused. Ale závist nedala boháčovi spát. Pořád mu vrtalo v hlavě, jaktože jeho chudý soused si najednou žije jako pán a nouzi vůbec žádnou nemá, i když dříve měl tak hluboko do kapsy.
I zašel boháč k chudákovi na výzvědy. Nejprve že radu potřebuje a pak se ho začal vyptávat. A chudák všecko mu po pravdě vypověděl. Jak se se svým hořem vypořádal, a jak jej utopil pod mlýnským kolem. „Tak je to tedy! Já ti ukážu, zač je toho loket! Kdyby všichni chudáci takhle shodili hoře se svých ramenou, nebude nikoho, kdo by pro bohaté pracoval!“ rozhněval se boháč.
Ráno hned po rozednění zajel boháč do mlýna. Vpadl k mlynáři a začal naříkat: „Mlynáři, pomoz mi! Potkalo mě neštěstí! Jel jsem kolem tvého mlýny a pod kolo mi spadl měšec se zlaťáky. Slituj se nade mnou, otevři stavidlo a vypusť vodu. Leží určitě na dně.“
Mlynář byl dobrá duše a boháčovi chtěl pomoci. Otevřel tedy stavidlo a vodu vypustil. Boháč začal hledat chudákovu tabatěrku. Hledal v blátě, všechny kameny obracel, až se z toho celý umazal od bláta. Tabatěrku nakonec na dně opravdu našel. „Teď z tebe bude zase chudák! Pustím tvoje hoře ven, ať ti chodí v patách jako dřív.“
Otevřel tabatěrku a chudákovo hoře vyskočilo ven. Nejdřív nebylo větší než ořech, ale pak začalo růst jako z vody. Už bylo velké jako dítě, pak jako pořádná ženská a ustavičně rostlo a rostlo. Zastavilo se až nad střechou mlýna.
Protáhlo se a pravilo: „Děkuji ti převelice, dobrý muži. Už jsem si myslelo, že přišla má poslední hodinka. Zachránil si mne, za to ti budu věrně sloužit a nikdy tě neopustím.“
„Ale ty se mýlíš! Ty nejsi přeci mé hoře, jsi chudákovo! Jemu máš sloužit! “
„K němu já se už nikdy nevrátím! K tomu zlosynu se ani nepřiblížím, vždyť mě chtěl utopit! Ty jsi můj zachránce, s tebou také zůstanu!“ Boháčovi bylo do pláče. Přemlouval hoře tak i onak, aby ho nechalo jít, že se spolu rozloučí. Ale hoře jen zavrtělo hlavou a zmizelo jako pára nad hrncem.
I napadlo boháče: „Třeba mu ujedu. Třeba mě nedohoní.“ Vyskočil na vůz a práskl do koní. Koně běželi jako o závod a boháč je ještě bičem popoháněl. Ale koně se vzepjali a boháč vypadl z vozu a zlomil si ruku.
Ale to nebylo všecko neštěstí! Boháč se jakž takž sebral ze země a vlekl se dál po cestě k domovu. Už z dálky ale viděl tu pohromu. Celý jeho statek zachvátily plameny. A tak shořelo všechno na prach – peníze, dobytek i dům. Z boháče se stal chudák.
A proto platí: Z cizí bídy se neraduj a cizímu štěstí nezáviď!