Sekal chudák dříví na břehu řeky a najednou buch – sekera vypadla z topůrka rovnou do vody. Zmizela pod hladinou, ani vidno jí nebylo. Chudák zabědoval: „Ach, čím budu sekat dříví, když nemám sekeru? Neštěstí! Bez sekery neuživím svoje děti. Běda mně, ubožákovi!“
Najednou něco ve křoví zachrastilo a hrozivě zadupalo. Z křoviska se vynořil podivný stařík. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větývky a místo nosu jedlovou šišku.
„Proč běduješ, člověče? Proč hořekuješ?“ ptal se. „Jak nemám bědovat?“ odpověděl chudák, „zmizela mi pod hladinou sekera. Čím budu sekat dříví, když nemám sekeru? Bez sekery neuživím svoje děti!“
„Bude ti lehká pomoc, dobrý člověče,“ pravil stařík. Svlékl ze sebe kožich, zul střevíce a skočil do řeky. Než by stačil člověk říci švec, byl stařík z vody venku. Chudákovi podával zlatou sekeru. „Tady máš svoji sekeru,“ řekl mu. „To není moje sekera,“ odpověděl chudák.
Stařík znovu zmizel pod hladinu, a když vyplaval, podával chudákovi stříbrnou sekeru. „Tady máš svoji sekeru.“
„Ne, ta také není moje,“ odpověděl chudák. Stařík do třetice zmizel pod hladinu a podával chudákovi železnou sekeru. „A co tahle? Ta už je tvá?“ ptal se.
„Ta je má! Děkuji, staříku!“ vykřikl chudák.
Chytil sekeru a chtěl utíkat domů. Ale stařík ho zastavil. „Vydrž!“ povídá. „Když nejsi chamtivý, nebudu ani já lakomý. Vezmi si i tyhle sekery,“ a podal mu zlatou i stříbrnou sekeru.
„Děkuju ti mnohokrát, staříku,“ řekl chudák nadšeně, „nikdy ti to nezapomenu!“ A vydal se k domovu.
Uslyšel o chudákově štěstí bohatý soused. Ani spát ani jíst nemohl, jak chudákovi jeho štěstí záviděl. „Musím se také vydat k řece, možná štěstí potká i mě.“ Vzal starou sekeru a vypravil se přes les směrem k řece.
Došel až k tomu místu, co chudák. Jen jednou máchl a sekera zmizela pod hladinou. „Oh, já ubohý nešťastník,“ hořekoval boháč. Najednou něco ve křoví zachrastilo a hrozivě zadupalo. Z křoviska se vynořil podivný stařík. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větývky a místo nosu jedlovou šišku.
„Kdo to tu běduje? Kdo tu hořekuje?“ ptal se.
„Já tu běduji,“ odvětil boháč. „Sekal jsem dříví. Jednou máchnu a sekera mi spadla přímo do řeky. Jak ji teď vytáhnu?“
„Já ti pomůžu,“ řekl stařík. Svlékl ze sebe kožich, zul střevíce a skočil do řeky. Ještě kola na hladině nezmizela, byl už stařík z vody venku. Boháčovi podával železnou sekeru.
„Tady máš svoji sekeru,“ řekl mu. „Ta není má,“ odpověděl boháč, „moje byla lepší!“
Stařík se znovu potopil pod hladinu. Vylezl a podává boháči stříbrnou sekeru. „Tato je tvá?“ ptá se. „Ta také není moje. Má je ještě lepší!“ odvětil boháč. Stařík se znovu potopil pod vodu a vytáhl třetí sekeru – zlatou. „A tahle?“ zeptal se boháče. „Děkuji! Ta je má! Dej mi ji!“ křičel radostí lakotný boháč.
Ale stařík mu sekeru nedal. „Je opravdu tvá?“ ujišťoval se, „na dně jsem viděl ležet ještě diamantovou sekeru. Ta by mohla být tvá!“
„Máš pravdu, zmýlil jsem se,“ řekl boháč, „ve slunci se zlatá třpytila úplně stejně jako ta má diamantová.“
Stařík zmizel v řece i se zlatou sekerou. Ale zpět na hladinu se již nevynořil. A boháč? Sedí na břehu řeky dodnes a čeká, až mu stařík přinese diamantovou sekeru.