Jeden myslivec měl čtyři syny; a synové chtěli jít do světa. Jak bylo každému přes šestnáct let, povídali tatínkovi: „Půjdeme do světa, otče! Prosíme vás, dejte nám na cestu peněz.“
Otec dal každému sto rýnských (zlatých) a koně. Sedli si na koně a jeli až do Uher. V těch horách byly čtyry cesty a mezi nimi buk. U toho buku zůstali stát a nejstarší z nich pravil: „Bratři, tady se rozejdeme a půjdeme každý jinou cestou pohledávat svého štěstí ve světě.
Do toho buku vpíchneme každý svůj nůž a do dne a do roka se tady zase všichni shledáme. Ty nože nám budou na znamení: bude-li který nůž zrzavý, ten z nás bude mrtvý; a kterého nůž bude čistý, ten bude zcela jistě živý a zdravý.“
Rozešli se a každý šel svou cestou; a když přišel na své místo, učil se řemeslu. Jeden se učil latařem (příštipkářem), druhý poberou (zlodějem), třetí hvězdářem a čtvrtý myslivcem.
Jak uběhl den a rok, navrátili se. Nejstarší přišel první tomu buku, vytáhl svůj nůž a díval se na ostatní nože. Vida, že jsou všecky čisté, byl rád a pravil: „Chvála Bohu, všichni jsme na živu a zdrávi.“ Šel domů. Když přišel otci, otec se ho ptal: „Jakému ses řemeslu vyučil?“ — Syn odpověděl: „Tatíčku, darmo vám pravit, já jsem latařem.“ — Otec: „No, ty ses pěknému a zdárnému řemeslu vyučil!“ — Syn: „Ale, tatíčku, já nejsem latař jako jiní lataři, než já jsem takým latařem, kdyby co zlého bylo, jen řeknu, ať je to zalátané, a hned je to.“
Otec měl kabát na loktě zlý, a řekl, aby mu ho zalátal. Syn kázal: „Nechť je zalátaný!“ a kabát byl v okamžení tak zalátaný, jako by z brusu nový byl, ani znát nebylo, že je látaný. Otec již na to neříkal nic.
Na druhý den přišel druhý syn buku. Vytáhl svůj nůž a díval se na ostatní dva nože; třetího již tam nebylo. Vida, že jsou všecky čisté, byl rád a pravil: „Chvála Bohu, všichni jsme na živu a zdrávi; nejstarší bratr již je doma.“ Šel též domů, když přišel k otci, otec se ho ptal: „Jakému jsi řemeslu vyučený?“ Syn odpověděl: „Milý tatíčku, darmo vám pravit — já jsem poberou.“ Otec pravil: „Oh, ty ses pěknému a zdárnému řemeslu vyučil — až hanba!“ Syn mu povídá: „Ale, tatíčku, já nejsem pobera jako pobera, než já jsem takovým poberou, že když sobě na něco pomyslím, nechť je to kde je, hned to mám u sebe.“
V tu chvíli běžel na jednom kopci jelen, bylo ho oknem vidět; otec mu povídá, aby mu toho jelena zaopatřil. Syn hned řekl: „Ať je tady ten jelen!“ a hned u nich byl. Otec již na to neříkal nic.
Na třetí den přišel třetí syn tomu buku, vytáhl svůj nůž, díval se na druhý nůž a dvou již tam ne bylo. Vida, že jsou oba čisté, byl rád a pravil: „Chvála Bohu, všichni jsme na živu a zdrávi; nejstarší dva bratři již jsou doma.“ Šel též domů. Když přišel otci, otec se ptal, jakým je on řemeslem vyučený. — Syn odpověděl: „Milý tatíčku, darmo vám pravit —já jsem hvězdářem!“ Otec mu povídal, to že je pěkné řemeslo. — Syn pravil: „Ale, tatíčku, já jsem takovým hvězdářem, když se podívám na oblohu, hned vidím, kde je co na celé zemi.“ Otec již na neříkal nic.
Na čtvrtý den přišel nejmladší syn tomu buku, vytáhl svůj nůž, ostatních tří již tam nebylo. Byl rád a pravil: „Moji bratří již jsou všichni doma.“ Šel též domů. Když přišel otci, otec se ho ptal, jakým je on řemeslem vyučený. Syn odpověděl, že je myslivcem. Otec praví: „Přece tys aspoň mým řemeslem neopovrhnul, za to jsi hodný!“
Syn povídá: „Ale, milý tatíčku, já nejsem takovým myslivcem, jako jste vy; ale takým, když je to sebe větší kus, já řeknu: „Ať je to zastřelené,“ a hned je to zastřelené.“
Běžel tam po kopci zajíc, bylo ho oknem vidět. Otec povídá: „Tož ho zastřel!“ Nejmladší syn řekl, a zajíc ležel. Otec povídá: „Nevidím, jestli tam leží!“ — Syn hvězdář se podíval na oblohu a pravil: „Ano, tatíčku, leží tam za keřem !“ — Tatíček pravil: „Ano, leží tam, ale jak ho dostaneme?“ — Bratr pobera pravil: „Ať je tady!“ a hned tam byl. Ale proletěl pichlavým keřem a byl všecek roztrhaný. Otec praví: „Celá kože je roztrhaná; kdo nám ji odkoupí?“ Bratr latař praví: „Ať je zalátaný!“ a hned byl zalátaný. — Otec povídá: „No, dobře budete všichni čtyři řemesly svými se živiti!“
Přebývali nějaký čas doma s tatíčkem a dobře se živili. Tu se jednomu králi ztratila princezna, a král rozhlásil, kdo by ji našel, že mu dá tu dceru a to království s ní. Bratři si pravili: „Půjdeme my tam!“
Tatíček jim nedal jít, ale oni jenom šli, a vydávali o sobě, že oni jsou ti, co tu ztracenou princeznu naleznou. Král hned pro ně poslal s kočárem. Když přišli ke králi, pravili, že, tuším, rozhlásil, že se mu ztratila dcera, a kdo ji najde, že mu ji dá a to království s ní. Král pravil, že je to věrná pravda a hned se jich ptal, aby pověděli, kde ta jeho dcera je. Hvězdář odpověděl, že mu včil říci nemůže, ale až přijde večer, že na obloze pozná, kde ona přebývá.
Kolem osmé a deváté hodiny vyšli ven a dívali se na oblohu. Hvězdář praví, že je u draka chycena; jak šla na procházku, že ji drak chytil a že ji má na ostrově za červeným mořem; že ho tam musí každý den dvě hodiny hladit, a drak že má při tom svou hlavu položenou na jejím klíně.
Jak se dočkali dne, hned se sebrali a jeli na kočáře až tomu červenému moři. Potom sedli na loď a jeli až tomu ostrovu, kde ta princezna přebývala. Jak přijeli ostrovu, princezna se tam procházela, draka nebylo doma; ale princezna už jim kývala, že je s nimi zle, neboť drak právě letěl domů. Bratr pobera honem zvolal: „Ať je princezna tady!“ Hned při nich byla na lodi, ale křičela, že je s nimi zle, že zahynou všichni.
Jeli na lodi ruče pryč, ale ten drak, naplněný zlostí, řval a hučel a vznášel se nad nimi. Hvězdář povídá myslivci: „Bratře, zastřel ho!“ — Bratr myslivec pravil: „Ať je zastřelený!“ Drak byl zastřelený, ale padl na lodičku a lodičku jim prorazil, tak že jim voda hrkem vtékala. Draka vhodili do moře a bratr myslivec kázal bratru lataři: „Zalátej tu díru!“ Bratr latař díru zalátal, že již ani kapky vody se jim do lodičky nedostalo. Tak přijeli s princeznou šťastně až na kraj moře ku břehu a sedli i s princeznou na ten kočár a jeli. Ale jak v tom kočáře jeli, hádali se, komu ta princezna a to království patří. Hvězdář praví: „Má je princezna! kdyby nebylo mne, nebyli bychom věděli, kde je princezna.“
Pobera povídal: „Má je princezna! kdyby nebylo mne, nebyli bychom princeznu dostali do lodičky!“
Myslivec řekl, že jeho je princezna, kdyby nebylo jeho, že by nebyli draka zastřelili.
Latař volal, že jeho je princezna, kdyby nebylo jeho, že by se byli všickni zatopili a zahynuli.
Jak přijeli ke královi do hradu, prosili ho, aby jich rozsoudil, komu patří princezna. Král pravil: „Milí bratři, rozsoudím vás podle spravedlnosti. Pravda je, že všichni jste si ji zasloužili, ale všichni ji dostat nemůžete. Podle slibu musí ji dostati bratr hvězdář, neboť jsem prohlásil, že kdo by ztracenou princeznu našel, ten ji dostane a království s ní; hvězdář pak ji našel a řekl nám, kde přebývá. Aby však žádný z vás nebyl ošizený, dostane každý svůj vlastní kraj a ve svém kraji budete každý kralovat.“
Všichni byli spokojeni. — Hvězdář, jak bylo po svatbě, poslal si pro svého tatíčka domů. Tatíček přijel a byl rád, že se jeho synové stali panovníky, každý ve svém kraji. Z jara býval u lataře, v létě u pobery, na podzim u myslivce a v zimě u hvězdáře, a všudy se mu dobře dařilo až do smrti.