V krásném zámeckém parku plném cizokrajných stromů a rostlin vozila chůva malého chlapce ve zlatém kočárku. Jeho krásné šaty a zlatý kočárek budil u venkovských kluků závist, ale větší závist pociťoval Dušánek, tak se ten chlapeček jmenoval, když vídával venkovské chlapce spolu dovádět a skotačit na rynku.
Dal by celý svůj blahobyt za to, aby se s nimi mohl jednou proběhnout a podovádět. Ale to možné nebylo. Chlapec byl velmi nemocný a připoutaný byl k tomu kočárku.
Jednoho krásného dne vyjela chůva s chlapcem na pravidelnou procházku. Chlapce omrzela všechna ta krása v parku, kterou vysadili zahradníci pro jeho potěchu. I poručil chůvě, aby jej na konec parku dovezla, kde už žádné cizokrajné rostliny nerostly a vypadalo to tam spíše jako v hustém lese.
Najednou uslyšeli z houštiny krásný ptačí zpěv, který jaktěživ neslyšeli. I chtěl se chlapec na ptáčka podívat. Poručil tedy chůvě, aby jej do houštiny zavezla. Rozhrnula houští a jaké to bylo překvapení, když na pařezu seděl stařeček s dlouhým bílým vousem a hrál si s malým roztomilým ptáčkem. Držel jej na prstě a ptáček mu tak krásně zpíval, že byla radost jej poslouchat.
Najednou ptáček zpívat přestal a posmutněl. Stařeček zvedl hlavu, aby se podíval, proč ptáček tak posmutněl a pravil: „Co pohledáváte v této samotě?“
„Ach, dědečku, dejte mi toho ptáčka, jsem z jeho zpěvu dočista očarovaný.“
„A co mi dáš za něj na oplátku?“ zeptal se jej dědeček.
Dušan nabízel stařečkovi všechny své drahocenné věci, ale ty stařeček nechtěl. „Můj zpěváček je cennější než všechno zlato světa. Kdo jej má, cítí se šťastně a nemocný se uzdraví. A přece si jej někteří lidé nevážili. Tento někomu uletěl a přiletěl až ke mně. Dám ti jej zadarmo, ale ty mi musíš slíbit, že se o něj celý svůj život budeš pečlivě starat a opatrovat jej.“ Chlapec byl radostí bez sebe a starečkovi všechno přislíbil. Ten mu dal ptáčka a zmizel v houštině.
Ptáček zpíval tak krásně a Dušan byl den ode dne šťastnější. Když ptáček prozpěvoval, zapomínal na svou nemoc a nejraději by se za venkovskými kluky rozběhl. Brzy nepotřeboval ani chůvy ani zlatého kočárku. Sám mohl volně pobíhat po parku.
Tak roky plynuly a z malého chlapce se stal urozený mladý pán. A jak to tak bývá, musel vstoupit do veřejného života. Všechen svůj čas věnoval veselé společnosti a na svého malého ptáčka si ani nevzpomněl. Nikoho už ptáčkův krásný zpěv netěšil, protože byl celé dny zavřený v komnatě mladého pána a zesmutněl natolik, že zpívat přestal.
Jedné noci měl mladý pán lehké spaní, jako by jej zlé sny trápily. Tu se otevřely dveře a v nich stál stařeček s bílými vousy. Přistoupil k mladému pánu a pravil mu: „Chlapče, kdysi jsem ti daroval své kouzelné ptáče, protože mi tě bylo kvůli tvé nemoci líto a nechtěl jsem za něj nic, jen jediné, aby ses o něj dobře staral a opatroval jej. Ty jsi však na svůj slib zapomněl. Proto si jej teď vezmu zpět, aby tu smutkem nezkonal.“
Tu se mladý pán teprve vzpamatoval a uvědomil si, co se děje. I zakřičel z plna hrdla: „Zloděj! Je tu zloděj!“ Sloužící vběhli do komnaty, ale nikdo tam nebyl, jen dvířka od klece byly otevřené a ptáček v ní nebyl.
Pán marně hledal v parku svého ptáčka, nikde jej nebylo. I vypsal mladý pán nemalou odměnu pro toho, kdo jej najde. Ale i to nebylo nic platné. Po ptáčkovi jako by se země slehla. Bez něj pán chřadl a chřadl. Nic jej v životě netěšilo.
A tak se stalo, že jednou zase jel po zámeckém parku zlatý kočárek, ale tentokrát v něm neseděl malý chlapec, ale mladý pán, kterého tlačil silný lokaj. A protože jej krásný park omrzel, přikázal mu, aby jej na konec parku dovezl. Sluha tedy jel, až se dostali na ono místo, kde se tehdy pánu zjevil stařeček.
A hle! Opět tu seděl dědeček s bílými vousy a hrál si s malým roztomilým ptáčkem. Držel jej na prstě a ptáček tak krásně zpíval, že jej byla radost poslouchat. Když se přiblížili, ptáček zesmutněl a zpívat přestal.
„Dědečku, dej mi, prosím, toho ptáčka zpět,“ pravil starečkovi mladý pán.
Ten se usmál a pravil: „A co mi dáš za něj na oplátku?“
„Všechno své bohatství ti dám!“ odpověděl rychle pán.
„Celé tvé bohatství není nic. Můj ptáček stojí za víc! Nelze jej penězi zaplatit.“
I věděl mladý pán, že ptáčka navždy ztratil. I zeptal se stařečka: „Prosím vás, dědečku. Řeknete mi aspoň jméno toho ptáčka?“
„Zdraví!“ odvětil dědeček a zmizel.