Jednoho večera se mladý bubeník vydal sám do krajiny a přišel k jezeru, na jehož břehu uviděl ležet tři kusy bílého plátna. „To je ale krásné plátno,“ řekl si a jeden kus si schoval do kapsy. Poté se vrátil domů, na svůj nález zapomněl a šel spát.
Sotva však usnul, zdálo se mu, jako by někdo volal jeho jméno. Naslouchal a zaslechl tichý hlas, který k němu promlouval:
„Bubeníku, bubeníku, probuď se!“
Byla temná noc, neviděl nikoho, ale měl dojem, že kolem jeho postele poletuje nějaká postava.
„Co chceš?“ zeptal se.
„Vrať mi mé šaty,“ odpověděl hlas, „ty, které jsi mi včera večer vzal u jezera.“
„Vrátím ti je,“ řekl bubeník, „ale nejdříve mi pověz, kdo jsi.“
„Ach,“ odpověděl hlas, „jsem dcera mocného krále, ale upadla jsem do moci čarodějnice a jsem uvězněna na skleněné hoře. Každý den se spolu se svými dvěma sestrami musím koupat v jezeře, ale bez svých šatů se nemohu vrátit zpět. Moje sestry už odletěly, ale já jsem musela zůstat. Prosím tě, vrať mi mé šaty.“
„Ubohé dítě,“ řekl bubeník, „samozřejmě že ti je vrátím.“
Vytáhl plátno z kapsy a podal jí ho do tmy. Dívka ho popadla a chtěla ihned odejít.
„Počkej chvilku, třeba ti mohu pomoci,“ řekl bubeník.
„Pomoci mi můžeš jen tehdy, pokud vystoupíš na skleněnou horu a vysvobodíš mě z moci čarodějnice. Ale na skleněnou horu se nedostaneš, a i kdybys byl přímo u ní, nemohl bys na ni vyšplhat.“
„Když se pro něco rozhodnu, vždycky to dokážu,“ řekl bubeník odhodlaně. „Je mi tě líto a ničeho se nebojím. Jenže nevím, kudy vede cesta ke skleněné hoře.“
„Cesta vede přes velký les, kde žijí lidožrouti,“ odpověděla dívka, „ale víc už ti říct nesmím.“
Sotva to dořekla, uslyšel bubeník šumění jejích křídel, když odletěla pryč.
Brzy ráno bubeník vstal, připevnil si buben a bez obav se vydal rovnou do lesa. Šel dlouho, aniž by spatřil jediného obra, a tak si pomyslel:
„Musím ty lenochy probudit!“
Pověsil si buben na krk a spustil tak hlasité pochodové bubnování, až ptáci vylétli ze stromů a začali vřískat.
Netrvalo dlouho a z trávy se vztyčil obr vysoký jako smrk.
„Ničemo!“ zařval. „Co tu vyvádíš a proč mě budíš z mého nejlepšího spánku?“
„Bubnuji,“ odpověděl bubeník klidně, „protože chci ukázat cestu tisícům mužů, kteří jdou za mnou.“
„A co chtějí v mém lese?“ zeptal se obr podezíravě.
„Chtějí tě zničit a očistit les od takového netvora, jako jsi ty!“ odpověděl bubeník.
„Ha!“ zvolal obr. „Rozdupám vás jako mravence!“
„Opravdu si myslíš, že proti nám něco zmůžeš?“ pokračoval bubeník. „Když se sehneš, abys někoho chytil, hned ti uskočí a schová se. Ale jakmile si lehneš a usneš, vynoří se ze všech koutů. Každý z nich má ocelové kladivo u pasu, a s těmi ti rozbijí lebku!“
Obr znejistěl a pomyslel si:
„Jestli se pustím do boje s těmi vychytralými tvory, mohlo by to špatně dopadnout. Vlky a medvědy zvládnu snadno, ale proti těmhle podzemním červům jsem bezmocný.“
„Poslouchej, prcku,“ řekl obr, „vrať se zpátky, a já ti slibuji, že tebe i tvé druhy nechám napříště na pokoji. A pokud si něco přeješ, řekni si, rád ti udělám radost.“
„Máš dlouhé nohy a běháš rychleji než já,“ odpověděl bubeník. „Odneseš mě na skleněnou horu a já dám svým druhům znamení, aby se stáhli a nechali tě na pokoji.“
„Tak pojď sem, červe,“ řekl obr. „Sedni si mi na rameno, odnesu tě, kam budeš chtít.“
Obr ho zvedl a bubeník, posazený na jeho rameni, začal bubnovat, až mu srdce plesalo radostí. Obr si pomyslel:
„To je znamení pro ostatní, že se mají vrátit.“
Po chvíli potkali druhého obra, který vzal bubeníka prvnímu, strčil si ho do knoflíkové dírky svého kabátu a pokračoval v cestě. Bubeník se přidržel knoflíku, který byl velký jako talíř, a spokojeně se rozhlížel.
Pak došli k třetímu obrovi, jenž bubeníka vyndal z knoflíkové dírky a posadil ho na okraj svého klobouku. Bubeník si tam vyšlapoval sem a tam jako pán světa a vyhlížel z výšky přes stromy. Když spatřil v dálce modře se rýsující horu, pomyslel si:
„To musí být skleněná hora!“
A skutečně, bylo to ono. Obr udělal ještě dva kroky a stanuli přímo u paty hory. Tam bubeníka postavil na zem.
„Vynes mě na vrchol skleněné hory!“ poručil bubeník.
Ale obr zavrtěl hlavou, něco zabručel do vousů a beze slova odešel zpět do lesa.
Bubeník tedy stál sám před horou, která se zdála být tak vysoká, jako by na sebe byly postaveny tři hory najednou. Byla hladká jako sklo a bubeník nevěděl, jak se na ni dostat.
Začal šplhat, ale pokaždé sklouzl zpět.
„Kdybych tak byl pták!“ povzdechl si. Ale přání bylo zbytečné – křídla mu nenarostla.
Zatímco tam stál a nevěděl, co dělat, zahlédl opodál dva muže, kteří se zuřivě přetahovali o sedlo, které leželo na zemi.
„Vy jste ale hlupáci,“ řekl bubeník, „hádáte se o sedlo, ale nemáte pro něj ani koně!“
„To sedlo za to stojí!“ odpověděl jeden z mužů. „Kdo na něm sedí a vysloví přání, ocitne se ihned tam, kde si přeje být – třeba i na konci světa. Sedlo patří nám oběma, ale teď je řada na mně, abych ho použil, jenže tenhle chlap mi ho nechce půjčit!“
„Tohle rozhodnu hned!“ řekl bubeník.
Popošel o kus dál, zapíchl do země bílou hůlku a řekl:
„Teď běžte k té holi. Kdo tam bude první, ten se sveze první.“
Oba muži se dali do běhu, ale sotva udělali pár kroků, bubeník se vyšvihl do sedla, přál si být na skleněné hoře – a než se muži stačili otočit, byl tam.
Na vrcholu hory byla rovná planina. Stál tam starý kamenný dům a před ním velký rybník. Za domem se táhl temný les.
Nikde nebylo vidět žádného člověka ani zvíře, všude panovalo ticho. Jen vítr ševelil mezi stromy a nad hlavou se mu v těsné blízkosti pohybovaly mraky.
Bubeník došel ke dveřím a zaklepal. Když zaklepal potřetí, otevřela mu stará žena s hnědou tváří a červenýma očima. Na dlouhém nose měla brýle a pozorně si ho prohlédla.
„Co chceš?“ zeptala se.
„Přístřeší, jídlo a postel na noc,“ odpověděl bubeník.
„To vše dostaneš,“ řekla stará žena, „ale pouze pokud za to splníš tři úkoly.“
„Proč ne?“ odpověděl bubeník. „Nebojím se žádné práce, ať je jakkoli těžká.“
Stará žena ho vpustila dovnitř, dala mu najíst a připravila mu dobré lůžko.
Druhého dne ráno, když se probudil, vzala si žena z prstu naprstník, podala mu ho a řekla:
„Jdi ven a s tímto naprstníkem vylij celý rybník. Než se setmí, musí být voda pryč a všechny ryby musí ležet vedle sebe, roztříděné podle druhu a velikosti.“
„To je tedy podivný úkol,“ řekl si bubeník, ale poslušně se vydal k rybníku a začal ho vylévat.
Po celé ráno vyléval vodu, ale co zmůže člověk s naprstníkem proti velkému jezeru, i kdyby pracoval tisíc let?
Když slunce stálo vysoko na nebi, bubeník si pomyslel:
„Tohle nemá smysl. Ať pracuji nebo ne, výsledek bude stejný.“
A tak si sedl a vzdal to.
Když bubeník seděl u rybníka a přemýšlel, jak by mohl splnit úkol, z domu vyšla mladá dívka a nesla mu v košíku jídlo.
„Proč jsi tak smutný?“ zeptala se ho laskavě.
Bubeník se na ni podíval a byl ohromen její krásou.
„Ach,“ povzdechl si, „nemohu splnit první úkol, jak si potom poradím s těmi dalšími? Přišel jsem sem hledat královskou dceru, která tu prý žije, ale ještě jsem ji nenašel, a tak raději půjdu dál.“
„Zůstaň tady,“ řekla mu dívka, „pomohu ti. Jsi unavený, polož si hlavu do mého klína a odpočiň si. Až se probudíš, tvůj úkol bude hotový.“
Bubeník nečekal dvakrát – sotva zavřel oči, dívka otočila prstenem na své ruce a pronesla kouzelná slova:
„Vodo, ustup! Ryby, vyjděte ven!“
V tu chvíli se hladina rybníka začala vzdouvat jako mlžný opar, zvedla se do výšky a odnesl ji vítr. Všechny ryby vyskočily na břeh a seřadily se podle velikosti i druhu.
Když se bubeník probudil, nevěřil svým očím.
„Ale jak to bylo možné?“ ptal se dívky užasle.
„O to se nestarej,“ usmála se tajemně. „Jen si pamatuj: když večer přijde čarodějnice a uvidí, že jsi úkol splnil, zeptá se tě: ,Proč je tahle ryba stranou od ostatních?‘ Vezmi ji a hoď jí ji do tváře a řekni: ,Tahle je pro tebe, stará čarodějnice!‘“
Bubeník přikývl a večer, když se čarodějnice vrátila, se vše stalo přesně tak, jak dívka předpověděla. Stará žena se ho zlomyslně zeptala, proč jedna ryba leží sama, ale než stačila cokoliv udělat, bubeník po ní rybu hodil a řekl:
„Tahle je pro tebe, stará čarodějnice!“
Čarodějnice se na něj podívala zlým pohledem, ale nic neřekla.
Další ráno mu zadala druhý úkol.
„Dneska tě čeká těžší práce,“ řekla mu. „Musíš pokácet celý les, rozsekat dřevo na polena a poskládat ho do úhledných hromad. To vše musí být hotovo, než padne večer.“
Podala mu sekeru, palici a dva klíny – ale všechno bylo vyrobené z měkkého olova a cínu.
Bubeník se dal do práce, ale jakmile zasekl sekeru do stromu, ostří se ohnulo. Palice i klíny se brzy zploštily a byly k ničemu.
„Takhle nikdy neuspěju,“ povzdechl si zoufale.
V poledne se opět objevila krásná dívka s jídlem.
„Nepoddávej se zoufalství,“ řekla mu, „udělám to za tebe. Jen si lehni, polož hlavu do mého klína a odpočiň si.“
Bubeník uposlechl a jakmile usnul, dívka otočila svůj kouzelný prsten a řekla:
„Les, padni k zemi! Dřevo, nařež se a naskládej do hromad!“
Najednou se ozvala ohlušující rána – všechny stromy padly k zemi, rozštěpily se a dřevo se samo uspořádalo do hromad, jako by ho skládaly neviditelné ruce.
Když se bubeník probudil, opět nemohl uvěřit vlastním očím.
„Pamatuj,“ řekla dívka, „až čarodějnice přijde a uvidí, že jsi úkol splnil, zeptá se tě: ,Proč jsi nechal tuhle větev?‘ Vezmi ji a udeř ji s ní po hlavě a řekni: ,Tohle je pro tebe, stará čarodějnice!‘“
Večer, když se čarodějnice vrátila, se opět vše stalo přesně tak, jak dívka řekla. Bubeník ji uhodil větví a pronesl kouzelná slova.
Čarodějnice opět neřekla nic, ale její oči se ještě více zalily zlobou.
Dalšího rána mu zadala třetí úkol.
„Dnes dokončíš svou práci,“ řekla. „Všechno dřevo musí být naskládáno na jednu velkou hromadu a zapáleno. Než zapadne slunce, musí shořet.“
Bubeník začal sbírat dřevo, ale věděl, že je to nad jeho síly.
V poledne opět přišla krásná dívka.
„Nezoufej,“ řekla mu. „Odpočiň si a já to udělám za tebe.“
Jako pokaždé si bubeník položil hlavu do jejího klína a usnul. Dívka otočila prstenem a zašeptala:
„Dřevo, seskup se a vzplaň!“
Najednou vzplál obrovský oheň, který šlehal jazyky vysoko k obloze.
„Poslouchej mě,“ řekla dívka bubeníkovi, když se probudil. „Až přijde čarodějnice, bude ti dávat rozkazy. Udělej všechno, co řekne, nebo tě oheň pohltí. A nakonec, až bude vše hotovo, chyť ji oběma rukama a hoď ji do plamenů.“
Večer přišla čarodějnice a přistoupila k ohni.
„Je mi chladno,“ řekla. „To je ale krásný oheň! Opravdu mě zahřeje! Ale támhle leží kus dřeva, který nehoří. Přines ho sem.“
Bubeník bez rozmýšlení vstoupil do plamenů – ale oheň mu neublížil ani vlas.
Sehnul se, vzal poleno a položil ho na zem. Sotva se ho dotklo, proměnilo se v krásnou dívku v zlatých šatech – byla to královská dcera!
Čarodějnice vřískala vzteky:
„Myslíš si, že jsi ji zachránil? Nezískáš ji!“
Vrhla se na dívku, ale bubeník ji popadl, zvedl nad hlavu a mrštil ji do plamenů. Oheň se nad ní zavřel a radostně zapraskal, jako by si užíval, že pohltil zlou čarodějnici.
Královská dcera se podívala bubeníkovi do očí.
„Riskoval jsi pro mě všechno,“ řekla, „a já udělám totéž pro tebe. Slib mi věrnost a vezmeme se.“
Bubeník ji objal.
„Slibuji ti věrnost navždy,“ řekl.
Když se bubeník a královská dcera zbavili čarodějnice, vstoupili do jejího domu. Uvnitř našli truhlice a bedny plné zlata, stříbra a drahokamů.
„Vezmeme si jen tolik, kolik uneseme,“ řekla královská dcera. „Nechci se živit kouzly, která patřila čarodějnici. Bohatství není důležité, pokud máme jeden druhého.“
Bubeník souhlasil a vzal si jen několik drahokamů, které by jim zajistily pohodlný život.
„Už tu nechci zůstávat ani o chvíli déle,“ řekl bubeník. „Sedni si za mě na sedlo a poletíme pryč.“
Ale královská dcera zavrtěla hlavou.
„Nelíbí se mi staré sedlo,“ usmála se. „Stačí, když otočím prstenem, a budeme tam, kde chceme být.“
„Dobře tedy,“ řekl bubeník. „Přej si, ať jsme před branami mého rodného města.“
Královská dcera otočila kouzelným prstenem – a v mžiku stáli před městskou branou.
Než bubeník vešel dovnitř, řekl jí:
„Jen se zastavím doma, abych řekl rodičům, že jsem zpátky. Počkej tu na mě, brzy se vrátím.“
Královská dcera ho však chytila za ruku a varovala ho:
„Prosím tě, ať se stane cokoliv, nelíbej své rodiče na pravou tvář. Pokud tak učiníš, zapomeneš na mě a já tu zůstanu sama a opuštěná.“
„Jak bych na tebe mohl zapomenout?“ smál se bubeník. „Vždyť jsi mi zachránila život a já tě miluji.“
Pak odešel do svého domova.
Jakmile vešel, jeho rodiče ho téměř nepoznali – zatímco pro něj uplynuly pouhé tři dny, v jejich světě uběhly celé tři roky. Když se jim konečně představil, vrhli se mu radostí kolem krku a on v záchvatu emocí políbil matku i otce na obě tváře.
V tu chvíli se všechno změnilo.
Jakmile políbil rodiče na pravou tvář, zapomněl na královskou dceru. Zapomněl na skleněnou horu, na čarodějnici i na všechna dobrodružství, která prožil. Pamatoval si jen, že byl na dlouhé cestě, ale nic víc.
Jeho matka brzy začala plánovat jeho svatbu s jinou nevěstou a bubeník souhlasil.
Mezitím královská dcera čekala venku před branami města. Čekala dlouho. Když se setmělo, pochopila, co se stalo.
„Políbil je na pravou tvář,“ zašeptala smutně. „Zapomněl na mě.“
Se zlomeným srdcem si otočila prstenem a přála si být odnesena daleko od města. Objevila se v malé chatrči na kraji lesa a rozhodla se, že se už nikdy nevrátí ke svému otci, ale bude žít prostým životem.
Každý večer se však potulovala kolem města a sledovala dům bubeníkových rodičů. Viděla, jak lidé mluví o jeho svatbě, a věděla, že se musí pokusit získat jeho srdce zpět.
Den před svatbou otočila prstenem a řekla:
„Chci šaty jasné jako slunce.“
Najednou před ní ležely šaty, které zářily jako pravé sluneční paprsky. Oblékla si je a vypravila se na svatební hostinu.
Když vstoupila do sálu, všichni ztichli. Nikdo nikdy neviděl tak krásnou ženu a tak nádherné šaty.
Nejvíce ohromená byla samotná nevěsta.
„Musím mít ty šaty!“ zvolala. „Prodáš mi je?“
„Neprodám,“ odpověděla královská dcera. „Ale dám ti je, pokud mi dovolíš strávit první noc svatby u dveří pokoje tvého ženicha.“
Nevěsta váhala, ale touha po šatech byla silnější než její pochybnosti, a tak souhlasila.
Ten večer, když bubeník spal, usedla královská dcera k jeho dveřím a zašeptala:
„Bubeníku, bubeníku, vzpomeň si!
Zapomněl jsi, že jsme seděli na skleněné hoře?
Zapomněl jsi, že jsem tě zachránila?
Zapomněl jsi, že jsi mi přísahal věrnost?“
Ale bubeník nevstal. Jeho nevěsta mu podala víno se spánkovým lektvarem a on spal tak hluboce, že nic neslyšel.
Následující den královská dcera otočila prstenem a přála si šaty stříbrné jako měsíc.
Když vešla na hostinu v těchto šatech, nevěsta opět zatoužila po jejich kráse a znovu souhlasila s tím, že cizince umožní strávit noc u dveří bubeníkova pokoje.
Ale i tentokrát bubeník spal hlubokým spánkem a neslyšel její volání.
Třetího dne si přála šaty třpytící se jako hvězdy. Když si je oblékla, zářila jako noční nebe poseté hvězdami.
Když ji nevěsta spatřila, byla tak okouzlená, že jí bylo jedno, jakou cenu bude muset zaplatit, a znovu souhlasila s její podmínkou.
Ale tentokrát bubeník nevypil žádné uspávací víno.
Když v noci uslyšel jemný hlas, který ho volal, zamrazilo ho v srdci.
„Bubeníku, bubeníku, vzpomeň si!
Zapomněl jsi, že jsme seděli na skleněné hoře?
Zapomněl jsi, že jsem tě zachránila?
Zapomněl jsi, že jsi mi přísahal věrnost?“
Najednou se mu všechno vrátilo.
„Ach, jak jsem na tebe mohl zapomenout?“ vykřikl. „To polibek na pravou tvář mě očaroval!“
Rychle vstal, otevřel dveře a vzal královskou dceru za ruku.
„Tahle je moje pravá nevěsta,“ řekl všem. „Nemohu si vzít jinou. Kdybych to udělal, dopustil bych se velké zrady.“
Když jeho rodiče uslyšeli pravdu, souhlasili, aby se oženil s královskou dcerou.
A tak se světla v sále znovu rozsvítila, bubeníkova skutečná svatba byla oslavena s velkou slávou, hosté se radovali, hudba hrála a bubny zněly.
První nevěsta si mohla ponechat všechny nádherné šaty jako odškodnění – a byla s tím spokojená.
A bubeník s královskou dcerou žili šťastně až do smrti.