Jednoho dne slyšel chudý rolnický chlapec, jak kněz v kostele říká, že ten, kdo chce vstoupit do nebeského království, musí vždy jít rovnou vpřed.
Chlapec se tedy vydal na cestu a kráčel stále rovně přes kopce a údolí, aniž by se někdy odchýlil. Nakonec jeho cesta vedla do velkého města a uprostřed něj do kostela, kde se právě konala bohoslužba. Když spatřil tu nádheru, pomyslel si, že dosáhl nebes, posadil se a z celého srdce se radoval.
Když bohoslužba skončila a kostelník ho vyzval, aby odešel, odpověděl: „Ne, už neodejdu. Jsem rád, že jsem konečně v nebi.“ Kostelník tedy šel za knězem a pověděl mu, že je v kostele dítě, které odmítá odejít, protože věří, že je v nebi. Kněz řekl: „Pokud tomu věří, necháme ho uvnitř.“ Přišel za chlapcem a zeptal se ho, zda by měl chuť pracovat. „Ano,“ odpověděl chlapec, „jsem zvyklý pracovat, ale z nebe už neodejdu.“
A tak chlapec zůstal v kostele. Když viděl, jak lidé přicházejí, klečí a modlí se k soše Panny Marie s požehnaným Jezulátkem, které bylo vyřezané ze dřeva, pomyslel si: „To je dobrý Bůh,“ a řekl: „Drahý Bože, jak jsi hubený! Lidé tě určitě nechávají hladovět; ale já ti každý den dám polovinu svého jídla.“ Od té doby bral každý den polovinu svého jídla k soše, a socha jídlo přijímala. Po několika týdnech si lidé všimli, že socha se zvětšuje, sílí a vypadá silnější. Byli tím velmi udiveni, stejně jako kněz. Ten se rozhodl zůstat v kostele a sledovat chlapce, aby zjistil, co se děje. Viděl, jak chlapec sdílí své jídlo s Pannou Marií a jak ona jeho dar přijímá.
Po nějaké době chlapec onemocněl a osm dní nemohl vstát z postele. Jakmile se však uzdravil, první věc, kterou udělal, bylo, že přinesl jídlo Panně Marii. Kněz ho sledoval a slyšel, jak říká: „Drahý Bože, nezlob se, že jsem ti tak dlouho nic nepřinesl. Byl jsem nemocný a nemohl jsem vstát.“ Na to mu socha odpověděla: „Viděla jsem tvou dobrou vůli, a to mi stačilo. Příští neděli půjdeš se mnou na svatbu.“ Chlapec byl plný radosti a tuto zprávu řekl knězi. Ten ho požádal, aby se sochy zeptal, zda by mohl jít také. „Ne,“ odpověděla socha, „jen ty.“
Kněz chtěl chlapce na tuto cestu připravit, a proto mu dal svaté přijímání. Chlapec ochotně souhlasil, a příští neděli, když přijal hostii, zmizel, jakoby se po něm slehla zem. Od té doby už ho nikdy nikdo neviděl. Tak se dostal na věčnou svatbu v nebeském království.