Jednou zdálo se jednomu vlkovi, že dostane dobrou svačinu, a to se mu taky vyplnilo. Vstal ze svého brlohu, šel nějakou stezkou a našel sádlo. I podíval se na ně a řekl k sobě sám: „Vždycky říkají, že sny jsou vítr, a přece mi se jednou sen vyplnil.“
Půl toho sádla snědl a druhou půlku si schoval. Potom šel dál a přišel k nějaké kaluži; tu chodila kobyla se hříbětem a vlk jí řekl: „Já ti to hříbě sním!“ Kobyla nebyla hloupá a řekla vlkovi: „Tehdy jen brzíčko, neb se mi velmi zle vede: to hříbě mě kouše, sedlák mě zapřahá a mám mnoho nesnází, a k tomu ke všemu jsem ještě kulhavá. Ale kdybys byl tak dobrý a chtěl mi to z nohy vytáhnout, tuze mě to bolí!“
Vlk měl po sádlu dobrou náladu, tak ochotně svolil; kobyla pozdvihla zadní nohu a vlk prohlížel, co jí má vytáhnout. V tom ho kobyla uhodila tak, že se vlk převalil a chvilku zůstal ležet; a když se zas sebral, byla kobyla se hříbětem ta tam.
Potom šel ten vlk dále a našel svini s malými prasátky i řekl jí: „Já ti ty všecky prasátka sním!“ Ale svině byla chytrá i řekla mu: „Tomu jsem velmi ráda, protože mě tuze hryzají a já mám špatné žrádlo; ale že ty prasátka ještě nejsou pokřtěny, musíme je napřed pokřtit.“ Vlk k tomu svolil a šel s prasátky do řeky. A bylo to nedaleko mlýna.
Prasátka tak tuze kvičely, až i mlynářští psi ten kvikot uslyšeli a přiběhli k řece. Tu svině nabyla smělosti, a vlkovi poslední prasátko v řece vyrvala a vlka samého dále do vody vstrčila. Zmáchán vylezl z řeky ven a tu se na něj shrnuli ti mlynářští psi, a tak ho pokousali, že s něho hadry visely. Přece však jim vyvázl živý a šel dál, i přišel na vysokou horu; tu běhaly kozy a on jim řekl: „Kozy, já vás všecky sním.“
A kozy mu řekly: „Udělej, co chceš, ale my se musíme před smrtí trochu pomodlit.“ — „Tehdy jen brzy,“ řekl vlk a začal se s nimi modlit růženec: „Ahú! ahú! ahú!“ — V tom uslyšel ho ovčácký pes, přiběhl na něj, a co mlynářští psi neudělali, dodělal, tak že vlkovi na celém těle nezůstalo ani zdravého místečka a ledva s životem vyvázl.
Nějakou chvíli poležel, potom vstal a sedl si na ohon; a v tom mu zavál dobrý vítr. I sebral se, šel dál a našel starého berana, pásl se sám. Tehdy řekl jemu vlk: „Berane, já tě sním.“ A beran mu odpověděl: „Udělej, co chceš, však jsem už starý dost; ale což ti pomůže na mně zuby sobě kazit? víš co, jdi tam hle dolů a otevři hubu, a já ti do ní vskočím.“ Vlk byl tak hloupý, slezl s hůry a postavil se dole s odevřenou hubou. Beran se s hůry hodně rozběhl a vlka tak uhodil, že ten se překotil a napůl mrtvý padl, a beran šel svou cestou.
Po dlouhém, dlouhém čase vlk se zase vzpamatoval a vlekl se dál, vrávoraje sem tam, vpravo vlevo, napřed nazad, jak opilý. Tak se připlazil až k nějakému velkému dubu a pod ním si tu sedl, i řekl sobě sám: „Jak mi se tak hloupě vedlo! Pravda, že mi se zdálo, že dostanu dobrou svačinu: ale jaké štěstí i neštěstí mě potom potká, o tom se mi nezdálo nic.
Ale tím vším byl jsem taky já vinen sám. Byl-li to rozum, kobyle se dávat za doktora? a co ještě hloupějšího, vydávat se za kněze a prasátka křtít? a nebo jak jsem byl hloupý, že jsem chtěl jako varhaník s kozami se modlit růženec! a nad to co hloupějšího, aby mi celý beran vskočil do huby! Ano, ano, nejsem nic víc hoden, než aby mi někdo při usekl ohon!“ — I stál za tím dubem sedlák a měl v ruce sekyru, byť si pro tyčky na obruče; a tu bác! vlkovi ohon uletěl. — A ten hloupý vlk ještě potud bez ohonu běhá, jest-li že včera nezcepeněl.