Žil na světě kdysi dávno starý statkář, který o svou ženu přišel a pro radost mu zůstala jen jeho jediná dcera Kateřina. Ta byla milá a dobrotivá, za práci uměla vzít lépe než kdejaký chasník. Celý statek zvládla sama obhospodařit.
Kateřina byla holka na vdávání, vdovec věděl, že jej brzy opustí a odejde za svým manželem. Proto se starý statkář znovu oženil. Ale dobře si nevybral. Do oka mu padla vdova ze sousedství, která měla taky dceru, ale ta byla zlá, lenivá a prostořeká.
Statkář brzy poznal, jakou chybu udělal. Že jeho nová žena je zlá a chamtivá a její dcera Marina byla ještě horší. Nedaly pokoj jemu ani Kateřině. Honily ji z práce do práce. Vše co udělala, bylo špatně.
Jednoho dne pravila statkářka svému muži: „Nechci už mít Kateřinu v domě. Je líná a žádné práce nezastane! Zavez ji do lesa! Ať si žije třeba v jeskyni a živí se lesními plody, ale ať mi jde z očí!“
Staříkovi bylo vlastní dcery líto. Věděl, že jí jeho žena křivdí. Prosil ji, domlouval jí, ale vše marně. Výsledek nebyl žádný, jen se na něj osopila: „Odvezeš ji a basta!“ Nic naplat. Stařík vzal svou jedinou dceru a odvezl ji hluboko do lesa. Dal ji na rozloučenou pytlík krupice a křesací kamínek, aby si oheň mohla rozdělat a trochu kaše si uvařit.
Kateřina zůstala sama. Bylo jí úzko. Vydala se hledat, kde by hlavu na noc složila. Chodila po lese, až narazila na opuštěnou chaloupku. Vešla dovnitř. Nikdo v ní nebyl. Kateřina nelenila a hned se dala do práce. Uklidila celou světničku a rozdělala oheň v peci, aby si trochu kaše uvařila.
Najednou kolem ní proběhla malá bílá myška a promluvila na ni lidských hlasem: „Děvenko milá, jsem hladová. Rozdělíš se se mnou o trochu kaše?“ Kateřina se na myšku usmála. Měla velmi dobré srdce, neodmítla by nikoho, ani nebohou myšku. Tak se s ní rozdělila o svou kaši, i když jí bylo málo i pro jednoho.
Když s myškou povečeřely, usedla ke kolovratu, který tu stál v rohu místnosti, a dlouhou chvíli před spaním si krátila předením. Myška ji v tichosti pozorovala. Poznala, že dívka je dobrého srdce, a že se velmi trápí pro nepravost, která se jí stala.
„Jsi opravdu hodné děvče. Za tvou dobrotu tě odměním!“ pravila jí myška. Děvče se pousmálo. „Ty? Vždyť jsi tak malinká! Co ty ve velkém světě zmůžeš!“
„Jsem sice malá, ale umím velké věci. Odměnu si zasloužíš! Dostaneš ode mě dárek!“ odpověděla jí malá bílá myška a zmizela. Dívka předla tak dlouho, dokud ji únava neslepila oči a šum lesních stromů ji neukolébal.
Ráno vyhlédla z okna, aby další den přivítala, a vykřikla úžasem. Před chaloupkou stál povoz s koňmi, na kterém byl naložený překrásný nábytek a přepychové nádobí. Výbava přesně jako pro bohatou nevěstu. „Myška opravdu dostála svého slova,“ pomyslilo si děvče. Kateřina vyběhla před chaloupku a zavolala směrem k lesu: „Děkuji ti, kouzelná myško!“ „Já děkuji za tvou pohostinnost!“ ozvalo se mezi stromy.
Statkář mezitím doma hořce svého činu litoval. Měl raději svou ženu do lesa odvést. Oblékl si kabát a vydal se do lesa Kateřinu hledat. Prošel les křížem krážem, až narazil na rozpadlou chaloupku. Zaťukal na dveře a vešel dovnitř. Jaká to byla radost, když u kolovratu uprostřed místnosti seděla jeho milované dcera.
„Dcero moje milovaná, odpusť mi! Byl jsem hlupák, že jsem podlehl rozkazu tvé macechy a do lesa tě odvezl. Vrať se se mnou domů, prosím tě! Nebo mi srdce žalem pukne!“ Kateřina byla ráda, že svého otce vidí. Vstala od kolovratu a otce pevně objala. Jak byla šťastná, že se může vrátit domů.
Žena už svého muže na zápraží vyhlížela. Nemohla svým očím uvěřit, koho to na povoze přivezl. A toho majetku co si s sebou Kateřina veze. Hned se rozkřikla na starce: „Ty jsi snad ohluchl? Neříkala jsem ti, aby jsi mou dceru do lesa odvezl? Místo ní přišla k majetku Kateřina. Hybaj s sebou, odvez ji tam, kde jsi svou dceru našel. Jistě zítra celý povoz zlata dostane!“
„Jak si přeješ, ženo moje!“ odpověděl na to stařík, „odvezu do lesa i tvou dceru!“ Macecha své dceři nabalila jídla, že by se z toho tucet lidí najedl a poslala ji se starcem do lesa. Ten ji dovezl do rozpadlé chalupy a nechal ji tam.
Marina vešla dovnitř. Ani ohně si nerozdělala, však si teplý kabát oblékla a jídla měla dosti. Sedla si na lavici a pustila se do hostiny. Kde se vzala, tu se vzala, proběhla kolem ní malá bílá myška. Marina leknutím vykřikla.
„Děvenko milá, jsem hladová. Rozdělíš se se mnou o trochu jídla?“ zeptala se jí myška lidských hlasem. „Nedám ti ani drobeček. Sama mám málo! Kliď se odtud, ty ošklivé myšisko!“ zakřičela Marina na nebohou myšku. Ta zmizela.
Marina se znovu pustila do jídla. Všemožnými dobrotami se nacpávala. Tu se vedle ní znovu objevila myška. „Dej mi aspoň, kousíček! Stačí malinký drobeček! Vždyť tě neubyde!“
„Cože? Ty se odvažuješ přijít znovu?“ Marina si vyzula svůj dřevák a naštvaně jej po myšce hodila. Ta sotva stačila uskočit, jen náhodou nepřišla o život. „Jen počkej, ty lakomá děvčino! Však ráno uhlídáš!“
Macecha nemohla ani rána dospat. Ještě před svítáním svého muže vzbudila, aby pro Marinu do lesa uháněl, že už jistě dostala svoji velkou odměnu. Stařík nechtěl poslouchat hořekování své ženy, a tak se vydal ještě za tmy do lesa pro svoji nevlastní dceru.
Když došel k chaloupce, vešel dovnitř. Marina ještě spala. Ale žádnou odměnu jí myška nevykouzlila. Marina zlostně vyběhla před chaloupku a z plna hrdla zařvala do lesa: „Ty zlá myšice, oklamala jsi mě! Žádného daru jsi mi nedala!“ A z lesa se ozvalo: „Za svou lakotu jsi ani nic čekat nemohla! Jen dobrým lidem se odvděčím! Teď se vydej pěšky zpět k domovu, to je tvá odměna!“
Co Marině zbývalo, musela se s nepořízenou a po svých vrátit zpět na statek. A to byl pro ni opravdu ten největší trest. Celý svůj život se jen na povoze vozila a chodila pěšky pouze po trhu. I jak jí nohy bolely než došla domů. A její šaty? Ty vypadaly tak, jako by s prasaty
ve chlévě ležela, tak špinavé byly.
Jak ji uviděla její matka, rozplakala se nad nebohou dcerou. Přišla domů bez výbavy a ještě spráskaná jako pes. Ale k něčemu to přeci jen bylo. Obě si vzali k srdci, že zloba a chamtivost nikam nevedou. Od té doby se proměnily v laskavé a vlídné duše.
Kateřině se za své chování omluvily. Ta měla ryzí srdce a vše jim odpustila. A protože nebyla ani trošičku lakomá, živila celou rodinu z peněz, které utržila za dary od dobrotivé myšky. A nikdo z nich už nikdy nemusel pracovat a v lásce spolu žili.