V údolí u divokého potoka bydlel v malé chaloupce rybář, který měl tři syny. Dva nejstarší byli lakomí, pro čtvrťák by si nechali koleno vrtat. Jen ten nejmladší měl dobré srdce a podělil by se i o poslední kousek chleba. Jeho bratři si jej proto často dobírali, posmívali se mu, že je tak dobrotivý a hodný, až je hloupý. Po času mu nikdo jinak neřekl než „Hlupáčku“.
A nejen že se mu bratři vysmívali pro jeho povahu, ještě jej i o výdělek z rybolovu obírali, aby je jiným rozdávat nemohl. A tak nejmladší bratr zlenivěl. Pracoval jen tolik, aby se sám uživil a zbytek času prolenošil.
Starší bratři se oženili a majetek stále hromadili. Hlupáček zůstal sám a nikterak se nepředřel. Za nějaký čas jejich starý otec onemocněl a cítil, že se blíží jeho poslední hodinka. I proto rozdělil svůj majetek mezi bratry. Nejstarším dvěma odkázal rybářskou chalupu a nejmladšímu měšec zlaťáků, který celý život šetřil. Kladl svým synům na srdce, že jen společná práce jim štěstí přinese. Aby nezapomínali, že kdo jak zachází, tak také schází.
Bratři ale zatoužili po penězích, které zdědil nejmladší bratr. A tak mu nakukali, aby jim jeho jmění daroval, že se vydají do světa zbohatnout a on zatím bude sloužit v rybárně jejich ženám. Jako odměnu mu ze světa přinesou krásný šat. I na to Hlupáček slyšel. Krásný šat si už dlouho přál. A tak souhlasil.
Jednoho mrazivého zimního dne, když odpočíval nejmladší bratr na peci, přikázala mu jedna ze švagrových, aby vodu z potoka nanosil, že musí prádlo vyprat. I nechtělo se Hlupáčkovi ven do mrazu, ale věděl, že by švagrové žalovaly a krásný šat by nedostal. Vzal tedy sekeru a vědra a vydal se k potoku.
Vysekal díru do ledu, aby vodu nabral. Tu zahlédl pod hladinou překrásnou rybu, jakou v životě neviděl. Sáhl pod led, chytil ji do rukou a vytáhl ven z vody. Najednou na něj ryba promluvila lidským hlasem: „Hlupáčku, pusť mě zpět do vody. Splním ti jakékoliv přání!“
„Tvá nabídka se mi líbí. A opravdu mi splníš jakékoliv přání?“ Ryba přikývla. „Nu tedy, chtěl bych, aby se mi vyplnilo všechno, na co si pomyslím. Nechci už sloužit svým švagrovým!“
„Tvé přání, ať se ti splní. Stačí jen na mě pomyslet a říct potichu tvé přání,“ pravila mu rybka.
Hlupáček rybce nevěřil, ale i tak ji zpět do vody pustil a chtěl vědra vodou naplnit, aby se brzy na teplou pec mohl vrátit. „I vyzkouším, jestli rybka nelhala,“ v duchu si pomyslil na krásnou rybku a potichu řekl: „Ať se vědra vodou naplní!“ A vtom okamžiku byla vědra plná vody. Nevěřil Hlupáček svým očím. Kouzelná rybka nelhala. Pomyslel tedy znovu
na rybku a přál si něco dobrého k jídlu. A hnedle se před ním objevila pečínka. Hlupáček se dosyta najedl a chtěl se vydat na cestu.
Pomyslel znovu na rybku a přál si, aby se vědra sama do rybárny odnesla. Vědra se zvedla a sama se přesunula do chalupy. Hlupáček si zalezl na pec a po vydatné pochoutce si chtěl pořádně odpočinout.
Sotva však oči zavřel, pokřikovala po něm druhá švagrová: „Vstávej, lenochu! V dřevníku je pár posledních polen dřeva. Naštípej je a přines k peci do chalupy! Jak to budeš mít, zajedeš do lesa pro další! Nebo tady zimou zmrzneme!“
Hlupáček počkal, až obě švagrové zmizí z dohledu. Pomyslel na kouzelnou rybku a tiše pravil: „Dřevíčko moje, naštípej se a ulož se k peci!“ Jak pravil, tak bylo. Polena se v dřevníku sama naštípala a napochodovala do světnice k peci, kde se uložila jedno na druhé. Hlupáček mezitím odpočíval líně na peci.
Jak se dosti vyspal, vstal, vzal kalač a vydal se do lesa na dříví. Přišel do lesa a zase pomyslel na krásnou rybku a potichounku pravil: „Přeji si, aby se stromy samy pokácely a na polínka naštípaly. Pak ať přijede náš povoz, všechno se samo naloží a do dřevníku uloží!“ A jak si přál, tak bylo.
Ale samozřejmě, že zvědavým lidem tenhle počin neušel. Povídali si mezi sebou o podivném kouzlu a o Hlupáčkovi, který je uměl vyčarovat. Donesla se tato zvěst i k bohatému knížeti, který toužil mladíka poznat, a tak si jej nechal zavolat k sobě na panství.
Poslal pro něj posla, aby jej co nejuctivěji požádal o návštěvu u knížete. A daroval mu překrásný šat, který nosí nejbohatší páni. Na to Hlupáček slyšel. Dávno si krásný šat přál. Slezl z pece, oblékl se jako pán, ale po svých ani na koni se k pánovi nevydal. Vzpomněl si na kouzelnou rybku a tiše pravil: „Přeji si, abych se i s poslem ocitl před knížetem!“
A než bys řekl švec, stál uprostřed překrásného panského sálu i s vyděšeným poslem, který hrůzou nemohl dechu popadnout. Kníže byl tím kouzlem ohromen. Hned Hlupáčka pozval na hostinu a chtěl slyšet, jak přišel k tak úžasnému daru.
Pohádkovému vyprávění naslouchala i knížecí dcera Milena, která byla okouzlena nejen Hlupáčkovým příběhem, ale i jím samým. Srdce jí pro něj vzplanulo. A Hlupáček byl na tom stejně. Milena byla krásná jako jitřní záře a on se do ní hned zamiloval.
Od toho dne nemyslila princezna na nikoho jiného, než na chudého Hlupáčka. Kníže byl ale velmi rozhněvaný, chtěl pro svou dceru bohatého ženicha, a ne nějakého nemajetného rybářova syna. Nechal svou dceru zavřít do kláštera, aby ji myšlenky na chuďase přešly. Ale Milena dnem i nocí na svého milého myslela.
I Hlupáček se pro svou lásku trápil. Celé dny z pece nevstal, ani příkazů svých švagrových neposlouchal. Ale když se k němu zpráva o princezně dostala, rozhodl se ji z kláštera unést tak daleko, aby ji nikdo nenašel. Slezl z pece, oblékl si krásný šat. Pomyslel na rybku a sotva slyšitelně pravil: „Přeji si převelice, abych se v klášteře u své lásky ocitl a mohl ji odnést na druhou stranu světa!“ Hned se ocitl v klášteře před Milenou, popadl ji do náručí a společně uprchli pryč.
Vybrali si krásné místo pro své žití. Opuštěný ostrov, kde živáčka nebylo. Hlupáček vykouzlil prosté obydlí, kde spolu šťastně hospodařili. Ale Mileně se po čase začalo stýskat po přepychu panského sídla. Uprosila tedy Hlupáčka, aby jí zámek přičaroval. Ten nelenil a přání své milé splnil.
Žili spolu spokojeně několik let, narodil se jim krásný syn a Mileně se zastesklo po otci, i když jí tak velice ublížil. Poprosila tedy svého milého, jestli by jí nemohl poslední přání splnil, aby svého otce mohla ještě jedinkrát v životě navštívit a svého syna mu ukázat.
Hlupáček svou lásku velmi miloval a splnil by jí všechno na světě. Vzal svého syna do náruče, Milenu chytil za ruku a pomyslel na kouzelnou rybku: „Děkuji ti, rybičko, za všechna přání. Tohle je mé poslední přání. Přenes nás ke knížeti, aby svého vnuka mohl spatřit a svou dceru obejmout.“
V okamžení stáli před knížetem. Ten za ta léta samým smutkem po své dceři zešedivěl a usměv se mu ze rtů vytratil. Když spatřil svou dceru a vnuka, samým štěstím se rozplakal. Poklekl před Milenu: „Byl jsem hlupák, dcero moje nejmilejší. Myslel jsem si, že bohatství je důležitější než láska. Mýlil jsem se. Odpusť mi!“ Milena se na svého otce usmála a objala jej. Už dávno mu vše zlé odpustila.
Kníže na počest své dcery a vnuka nechal připravit velkou hostinu. Pří ní se hodovalo, zpívalo a tančilo až do samého rána. A při té příležitosti prohlásil kníže svého zetě za svého nástupce. A tak Milena s Hlupáčkem hospodařili na svém panství a žili spolu šťastně.
A jak dopadli hamižní bratři? Ve světě se nechali ožebračit, o všechny Hlupáčkovy peníze přišli. A jako chudáci se museli vrátit zpět domů.