Kdysi dávno žil v jednom městě chudý švec. Se svou milovanou ženou vychovávali své děti v lásce a pokoře. Ale moc dobře se jim nedařilo a sotva své děti uživili. I proto poslali svého nejstaršího synka Janka do světa, aby se výnosnějšímu řemeslu naučil.
I vydal se Janek do světa na zkušenou. Matka jej se slzami v očích vyprovázela až na okraj města. Janek šel přímo za nosem. Najednou před ním známá krajina zmizela a objevila se jen holá pustina a uprostřed ní stál kámen a na něm hostina jako pro kralevice.
Janek byl po cestě vyhládlý a jídlo mu přišlo k chuti. I neotálel a pustil se do hostiny. Když se dosyta najedl, hlasitě poděkoval za pohoštění a chtěl se vydat na cestu. Tu se před ním objevil čaroděj, oděn celý v černém. Chvíli si chlapce prohlížel a pak pravil: „Líbíš se mi, chlapče. Nechceš ke mně do služby?“ „I rád bych,“ pravil Janek, „ale naučíš mě svému řemeslu! Nechci být jen tvůj sluha!“
Čaroděj chvíli přemýšlel a pak souhlasil. Rád by své umění někomu předal, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by jej zvládl. Všechny své učence v koně proměnil, protože naučit se kouzelnickému řemeslu, bylo nad jejich síly. „Nu dobrá, ale to ti povídám, budeš muset být tím nejposlušnějším učněm na světe, jinak tě už tvá matka nikdy neshledá!“
Janek souhlasil, ale kdyby věděl, k čemu se zavázal. Čaroděj jej učil prapodivným kouzlům od rána do večera. Neměl chvíli stání ani klidu. Takové tempo se nedalo vydržet. Janek chtěl z učení utéci. Ale čaroděj byl nemilosrdný, Janka proměnil v černého koně, jako učence před ním.
Matka se zatím doma o syna velmi bála. Soužil jí špatný pocit, že Jankovi se ve světě něco zlého přihodilo. Její srdce bylo plné smutku a žalu. Zdál se jí jednoho dne sen o zlém čaroději, který jejího synka zaklel, a ona že jej už nikdy nespatří.
Nebohá matka nemohla takovou zprávu unést a vydala se svého milovaného syna do světa hledat. Prošla světa kraj, ale syna najít nemohla. Až jednoho dne se před ní krajina ztratila a proměnila se v pustinu. Uprostřed ní stál kámen a na něm hostina jako pro královnu. Matka byla po cestě velmi vyhladovělá, ale jen kousek krajíce snědla a doušek vody upila.
Vtom se před ní objevil čaroděj, o kterém se jí zdálo ve snu. „Troufalá si, prostá ženo! Tvému synovi už není pomoci!“ pravil jí. „Smiluj se, velký čaroději! Přec musí být nějaká naděje? Za svého syna bych život položila!“ „Vroucí je tvá láska! Slituji se tedy nad tebou. Ale dám ti tři hádanky. Musíš v každé z nich poznat svého syna. Jinak bude zle i s tebou a tvá rodina tě už nikdy neshledá!“
Matka souhlasila. Pro své dítě by i do pekla šla. Následovala tedy zlého čaroděje do zámku, ve kterém byl zakletý její syn. „Tady se na noc ulož,“ ukázal matce na prostou postel ve služebném pokoji, „zítra tě čeká první hádanka! A možná i ta poslední!“ škodolibě se zachichotal čaroděj a zmizel. Matka se uložila ke spánku, aby sil na další den nabrala. Ale stále při tom myslela na svého syna.
Hned jak usnula, zdál se jí podivný sen, ve kterém se jí zjevil Janek a pravil jí: „Ó, matičko má, přišla jsi mě zachránit! Děkuji ti nastotisíckrát. Dobře si pamatuj, co ti teď povím. Až před tebe čaroděj svolá hejno krkavců, všimni si toho, který bude postávat na jedné noze. Až před tebe svolá všechny své učně začarované v koně, bude nade mnou kroužit moucha. A do třetice mě musíš poznat mezi přízraky, kteří žijí mezi nebem a zemí. U třetí hádanky se zeptej svého srdce, to ti dobře poradí!“ a s těmi slovy zmizel nejen Janek, ale i celý sen.
Brzy ráno se čaroděj zjevil před nebohou matkou. „Dodržím své slovo,“ pravil čaroděj, „vydám ti tvého milovaného syna, pokud jej mezi ostatními poznáš! Nesplníš-li, čeká tě konec!“ Matka tiše přikývla a čaroděj přivolal hejno krkavců.
Matka si hejno pečlivě prohlížela. Jednoho krkavce po druhém. Však jen jeden postával na jedné noze. Matce srdce poskočilo a vykřikla: „Tenhle je můj syn!“ „Uhodla jsi,“ odpověděl kouzelník, „zkusíme to tedy podruhé!“
Čaroděj zapískal na prsty a z dáli se k nim rozběhlo stádo černých hřebců, jeden stejný jako druhý. Matka mezi koni chodila a bedlivě je pozorovala. Však jen nad jedním poletovala moucha, přesně jak jí Janek poradil ve snu. „To je moje milované dítě!“ vykřikla směrem k čaroději.
„Správná je i tvá druhá odpověď. Čeká tě poslední úkol! Přízraky, vynořte se!“ zakřičel čaroděj. Z nebes se snesly přízraky podobné duchům. Kroužily kolem matky. Ta jen stála a marně svého synáčka hledala. Její srdce nepovzdechlo pro žádný přízrak, jako by její syn mezi nimi nebyl.
„Odpusť velký čaroději, ale mé srdce mi říká, že jsi mě chtěl podvést! Ani jeden z duchů není můj milovaný Janek!“ pravila odvážně matka, i když si svou odpovědí nebyla jistá. Čaroděj se zamračil: „Pravdu máš, prostá ženo! Tvůj syn mezi nimi není. Dobře ti tvé srdce poradilo! Uhodla jsi tedy všechny mé hádanky a tvůj syn je volný!“ „Děkuji ti mnohokrát, velký čaroději, za tvoji dobrotu!“ Jen to dořekla stál před ní Janek. Matka jej v slzách objímala a děkovala Bohu, že je živ a zdráv.
A od té doby byli šťastni i za to málo, co jim život dával. Dobře věděli, že žádné bohatství jim společné chvíle nenahradí. Janek si ze svého učení přeci jen něco odnesl. Pár kouzel mu v hlavě zůstalo, a tak mohl dobrým lidem pomáhat a zlé trestat.